Dil štvrté

„Ož drohé deň k polednimo sme zastavile v Barcelóně. Žádná sláva, tě povim. Hromade poolečnich komediantu, křevy dome a rozestavěné kostel od jakyhose Gaudího, veleké park, veleké vodotresk na renko a zavřeny muzeum čokuláde.
Třetiho dňa sme spale v Maláze, a na štvrté deň z rána, jož sme čmadile loďó do Afrike. Řekno tě, to moře zas tak veleky néni. Na drohym světadile sma bele raz dva. Ale to moře léster, co sem mosel vepsat! To bes nevěřel, na co všecko só tam ti óřednici zvědavi:
Jaké so kreminálni ževel a terorista, jaké so strašlevé homosexuál, ešle mám AIC, s keréma zviřatama nérači obcojo, ešle prodávám spiš droge nebo prostitutke…
Tož sem jim odpověděl óhrnem, abe s tym šle do řeti, a belo to.
Potem mě jeden óřada dal do paso štempl, jinači kancelista drohé štempl, třeti potentát to zhlidl, ešle to ti prvni dvá orazitkovale jak se patři a štvrté eště zkontróloval, jak to razitkám v tem paso sloši. Na tem černym kontinento majó načesto jinši plenoti časo. Tře ledi před okynkem – to je tě fronta na cely odpoledně! Teprv tam sem pochopil véznam neprustřelnyho skla o téch přepážek. Ja ja, meslim si, jak pótnika ovitá celnik, tož tak ho v tem krajo bodó vitat aji ledi. A rychtyg! Šak k temo eště dondo. Ale poslóché senko, te nenaliváš! Tož honem, ať mně slóži paměť!

Hergot, ta piše, že be se to dalo čist! Vidiš, hneď je to lepši.

V městě Asiláho sme nocovale v bungalovech. Žádny hleněny pastóške pokrety palmovym léstim, jak be našenec čekal. Pěkny festovni baráčke to bele. Ale ten luft! Všade dosno jak v prádelni a smrado, jak na jarmarko v Loštěcich.
Všeci v to rano hodile kufre za dvirca a jak zdrnčeni hneď trapem verazele do nočnich olec. Akorát já si ovážlevě povidám – Cyrile, nebeť na sebe tak hrrr, eště si Afrike ožeješ do aleluja, a šil sem spat. No co, v cimře sem měl klideček, teplóčko a šlihovičko.
Venko bel kravál, smrad a Atlantik.“
 

0