Zêma je zas jakásê liknavá, nejak pořádně se k ničemô nemá. Nô konec koncu, néni to prvni takové nepodárek za posledni leta. O to vic smê zmlsani a sotva teho trochô nakêdá, hneď je oheň na střeše, že sêlničáři zas zaspalê a takovy tê pindê. Šak fšeci vimê. Pak bê ale takê chtělê lyžnici a podobni nadšenci, abê přê tym fšeckym bêlo na každym krtincô hromada snihô a muhlê provětrat svoje ski.

Ono to ale nejak nende dokupê. Tož buď bôde snihô po prdel, jak na Ladovéch obrázkách a nevêhnem se zápoleni s permanentni kalamitó, nebo si jenom tak lážo plážo po sôchéch sêlničkách bez sraček proplóžimê celó zêmô a na jaře si zasakrôjem, že ôž ani tê zêmê nésó, co bévalê. To abê to ti řiditeli počasi nedostalê uplně zadarmo.

Pak je ale eště jedna možnosť, keró sice vêmêslêlê k jinšimô učelô, ale muhlo bê to fungovat. Před nejakym rokem gdosê přêšil s takovó pitomosťó, keré se pak řikalo ‚humanitárni bombardováni’. Těžko řict, co si pod tym člověk z dědinê má představit. Ale já bêch to viděl s padánim snihô takê obdobně humanitárně. Že teda bê se to nějak zařidilo, abê padal jenom tam, gde má. Tym pádem bê se vločkê cileně vêhébalê sêlnicám, chodnikum, a klidně třeba aji našemô dvorô, protože mě z teho ôklózeni pak celé deň boli hřbet. A bêlê bê fšeci spokojeni. Ono každé nápad nemosi bêt uplně blbé, je ale potřeba pro ňé najit nejaké smêsl, abê nebêl zas tak na hovno…

0