Matematika. Jediné místo, kde si člověk koupí 60 ananasů a nikdo se tomu nediví. Nějaké to základní počítání mi nedělá problém, ale jakmile se tam přimíchají písmenka…a vůbec. Proč by se měla abeceda násobit?

Pro mě naprosto nepochopitelná věc. Jako by nestačilo, že existují slovní úlohy. Další položka na seznamu věcí, které jsou pro mě stejně nezvladatelné, jako olíznout si loket – slovní úlohy. Když má Eva deset jablek a Jakub dvanáct jablek, pod jakým úhlem dopadají paprsky Slunce na zem, když je mi 24 let? Asi takto nějak mi zněla každá druhá slovní úloha. Při vysvětlování nové látky pozorně sleduji výklad do té doby, než zjistím, že je to pro mě opět španělská vesnice. To už potom jen čekám na smrt v podobě počítání u tabule. V případě, že jsou příklady složitější a každý je u tabule delší dobu, si matematiku procvičuji zoufalým pokukováním na ciferník a odpočítáváním času do konce hodiny. Když vidím, že mě tato „chvíle slávy“ nemine, odpočítávám pro změnu příklad, na který bych měla jít, abych si ho mohla dopředu spočítat, nebo aby mi ho případně někdo vyřešil. Jakmile konečně zazvoní (a učitel ještě stihne oznámit zítřejší písemku), cítím se přece jen o trochu lépe. Po příchodu domů a následném otevření učebnice z matematiky mám pocit, jako bych si spletla knížku a právě se dívala do učebnice vysoké matematické školy. Po chvíli, kdy zjišťuji, že mě neuvěřitelně fascinuje to, jak se moucha dokáže udržet na stěně a bez mrknutí oka ji sleduji už dobrých pět minut, to vzdávám a usuzuji, že by přece jen bylo lepší jít dělat něco užitečnějšího.

Nicméně stále doufám, že nastane den, kdy mě osvítí nějaký vládce všech matematiků a vysype na mě pár třpytek Pythagorova myšlení. Nebo by stačilo zrušit ta písmenka.     (Tereza Koutná)

0