Dil třenácté

Oproti temo Tinerhir, to bele Poděbrade! To bele lázně! Ono v tem městě ani nic pořádně k viděni néni, ale kópele, zvany hammam, tam majó echt arabsky. Te sem si, to dá rozom, nemuhl nechat ojit.

Než-le se oddáš procedurám, dostaneš od delegáta poočeni, že každé cti dbalé Arab, pro osvěženi těla a docha, třekrát do tédňa navštěvoje hammam. Me Hanáci za tym óčelem mosime chodit do hospode. Cely to zařizeni só tře elegantně vekachlovany, rozdilně vetopeny cimre. O vchodo tě dajó kybl na vodo, hóbo na drhnóti a v egalitovym sáčko trocho mazlavyho medla; až se jeden lekne, že ho čekaji rajóne! Čert vi, proč nedávajó medlo kostkovy, pokáď je ale čovek šekovné, tož teho tekotyho ani moc nevecmrndá. No a kdež je takovy kopeto, jak já, mosi si jit podrohy.
Potem odkráčiš do té nétepléši mistnosti, namočiš se, namedliš, odrhneš a potiš se. To cely opakoješ, dokáď pré z těla neveplaviš všecke toxine a jede z tabáko, káve, čaja a lihovéch nápoju.
Odjaktěževa mám neduvěro k leďom, keři só ochotni považovat lihovine za jed, ale zrovna sem nejak polevil v ostražetosti, če co, a vstópil.
Potil sem se jak vrata od chliva, cabral se a rochnil v medlenkách, rašploval si cely tělo hóbó a jede ze mě préštile ostošest. Po štvrtym namedleni si to ke mně přetrajdal masér. Takové zdechlé pinkosárek, muhlo mo tahnót tak na devadesátko, a čomiza na mě okazoval, ať ho následojo.
V drohé mistnosti stál kamenné stul, na ten sem se natahl jak běhón a masér se do mě postil. Prvnich pět minot se akorát rozehřival, šmirgloval mně záda drátěnkó a pěnó nešetřel. Potem mě zničehonic hodil na záda a bošel do hrodnika, až obratle křopale. Ani nevim, jak to provedl – ož sem bel zas na břocho, hóžvička mě držel za veškery roke a nohe co sem jich jenom měl a táhal ze všeckéch sel do vrcho. Kosti ve mně praštěle, že mosele jiskre litat. Zas sem bel na chrbátě, masér, seďa na mym břocho, jedno noho mně dlachmil dule, drohó si jak zápasnik držel za krkem, za chvilo obráceně, chvat střidal chvat a já sem měl hruzo se bránit! Neřikám, že sem neřval; to sem zas vřiskal zodpovědně.
Tož tym řecko-řimskym stylem mně lazebnik postopně pozobracel klóbe, polámal žebra, potrhal šlache a rozkřápal kosti. Nakonec mě probral z bezvědomi kyblem stodené vode a podaja mně roko na osmiřenó, veselo se šťořel.
V šatni sem tě nemuhl ověřet svém novém Rolexkám. Strávil sem v tem hammamo bezmála dvě hodine! Tak dlóho sem nepobel ani v slavnym Ait Benhaddou, a to je památkó UNESCO!

><

Skalni sótěska Todra, ke keré sme dorazele skrz palmové háj, je nédelši v celé Africe. Věhlasná mosi bet némiň jak náš Karlštejn, poněvač před ňó stál jeden zájezdni autobus vedli drohyho. Nad kaňónem se vepinale tře sta metru vesoky skaleska, až se mně z teho pohledo paleca zamotala. Rozsedlenó běžel potuček, pře vodě běžela pěšenka, po ni běžele véletnici a mě běželo hlavó, že take nemosim bet o všeckyho. Tož sem se osádlel na balvano s ómeslem na partijo lačnó pochodo počkat. Deť sem bel ořicené aji vseďa, nechca běhat maratóne po sótěskách! Néspiš sem, pravda, aji na chvilo zdřiml, jelekož se mně z lebeňe sesmékla rádiovka, spadla na zem, a kdež mě po návrato spolovéletnici zbodile, našil sem v ni dvaatřecet dirhamu a štere eura! Tož, potem si kapko nedé!“

„Jasně, strejdo, hned vám kapku doleju.“

„Ja ja. Nemosi pršet, stači, kdež sem tam neco kápne. Řekno tě, néni to špatny řemeslo, ta žebrota. Ale o tym sem ani… Co sem to chtěl řict, a nic dat? Ja, ož to mám – jak nám crbolelo v póšti!

0