Od nás – Přezdivkô ‚Kmocháček‘ vêmêslêlêlê Karlovi Vinklerovi z Kostelca n/H ve folkórnim sóborô Kosiř. To, že je Hanák, jak poleno, rozhodně nezapře, naopak je na to náležêtě pêšné. Doma žêje Kmocháček obklopené hanáckó literaturó, nahrávkama, fšeckym možnym, co má neco společnyho s hanáčťênó.

„Jiny nářeči ô nás nemá tolik odnoží, jak hanáčtêna. Drobny odchêlkê se daji poznat dědinô od dědinê, takže snahê o zepisováni nějakéch slovníku hanáčtênê pozbévaji smêslô. Aji tak se ale Hanáci mezê sebó domlovijó a nepřênde jim to vubec divny. Zrovna tak je to nářeči, kery se naôčêt nedá. S tym se mosí člověk narodit,“ řiká s létosťó, že snahê nekeréch rádobê lidovéch vêpravěču mô přêndó spíš jak paródia. „To se rači sbalim a dô pryč, nê to poslóchat!“

Sám o sobě řiká, že je spiš shromažďovatelem, než nějakým sběratelem. Ale to, co má doma, só skôtečny hanácky pokladê. Doslova na koleně ze staréch tisku dělá doma novy knižkê. „Sô analogové člověk, nê digitálni. Po nečem přêcházim na to, jak knižkê vázat, na kopiich staréch tisku se snažim retušovat ruzny poškozeni nebo razitka. Tech knižek, co se mně podařêlo dat dohromadê, je asi 80, k temô eště nejaky CD a DVD s ruznéma záznamama,“ povidá o své sbirce.

Podle Kmocháčka rozhodně není jazêk na vêmřeni, ale na ustupô bohužel ja. Ale zas je to místo od mista, jak se to kde drži a předává. „V nekeréch dědinách se tak jôž skoro nemlovi, naopak dêž zas přêjedô do okoli Nákla a slêšim od maléch capartu, jak mě zdravijó ‚Dobré deň‘, tak mě zahřije ô srdečka. Literatura, kerá bêla napsaná nekdê před sto letama, tak má naopak v sobě archaismê, kerém třeba ôž ani sám nerozômim. Hanáčťêna, sténě jak jiny jazêkê, se prostě takê vêviji, o tym néni pochêb,“ přepóšti Kmocháček Karel Vinkleru z Kostelca s nadějó, že to muže znamenat pokračováni tehoto nářeči aji v dalšich generacách.

0