Zase neco od pani Naďê – Čtô si nénovjéši zprávê na Furtovnikô a nestačim se ďivit. Nô, ďivit! To, co se stalo v Olomócô na ôčňovce mně zas tak moc nepřekvapôje, protože sô taky učitelka a eščě před pár letama sem mezê tê sigrê takê denně chodila.

To mosim řict, že žádné z učitelu ô nás ve školê nabančeny nedostal, ale že si nekery učitelkê vêslóžêlê osloveni, kery patři hovězimô dobêtkô ženskyho rodô, tak to ja. Ale zas mosim po pravdě řict, že ê mezê ôčňama bêlê a só bezvadny děcka, naôčijó se perfektně řemeslo a takovi je potřeba ê obdivovat. A pak má učitel radosť, dež si vedó dobře tadê ô nás nebo ê za hranicama. Vařijó a opslôhôjó v Alpách a po celé Evropě, na lodich v Karibikô a buch vi, kde fšôdê.

Ale ono nebêlo nikdá všecko jenom bily nebo černy. Dnes se nesmi učitel na děcko ani škaredě podivat, kdepak ho napomenót nebo se ho dotknót. To bê hneť bêl za pedofila a ešče ten deň bê bêl v řiditelni konfrontované před řvócim rodičem s pulkó třidê, kerá bê přêšla dosvěčêt, co všecko ste temô chôdákovi žákovi ôdělalê.

Dêš já sem chodila do přemeslovské školê, do prvni třidê sem začala chodit předtřêašedesáti letama, tak to bêla ve školê jiná vojna. Dêš učitel neco řekl, tak žádné ani nemukla ê ti névječi lotři bêlê jak pjenê. V prvni třidě nás ôčel pan řidici Vêchodil. To bêl hodné pán, válečné invalida, kôlhal, mněl neco z nohó. Od drôhé do páté třidê nás měla pani učitelka Janéčkova. /Vite, že si ôš nepamatôjô, ešlê smê ôš na obecné mosêlê řikat ,,sódružko učitelko“ nebo ,,pani učitelko“, to ôš nevim./

Pani učitelka Janéčkova bêla hodně přisná, ale moc smê se naôčêlê. Ve třidě mosel bêt klid, že bê bêlo slêšet, dêbê špendlik spadl na zem. A dodnes si spominám na jeji néosvječeňéši pedagogicky metódê. Dêš se klučêska v zadnich lavicich bavilê, tak bez nejakyho varováni po nich praščêla od stolka svazkem kliču. A bêlo jich tam aspoň deset, tech velkéch. A skoro dêcky trefila nekeryho teho provinilca do kokosa. A nigdá ani jeden z nich ani nepipl. Protože bê bêl dostal ešče po papulê.

Na měščance mněl pan učitel Smékal zvlášť rafinovanó véchovnó metódô. Takê bêla ôrčená pro zlobivy klukê. Přêšil k lavicê ke klukovi a do prstu si vzal pár jeho vlasu nad ôchem a za tê vlasêho ho tahl navrch, kluk ječel a dêš oš stál, tak mosêl slébit, že ôš dá pokuj. Sám pan řiditel Janéček nechodil pro potrestáni nejakyho darebô daleko. Ôčêl nás spěv. A dêš někdo nedával pozor a spival, co nemněl,nebo lelkoval z okna, tak ho pořádně praščêl šmytcem po lebeni a bêlo vêmalovany.

A to se ani nezmiňôjô o tym, že dostat fackô nepovažoval žádné kluk za neco mimořádnyho. Děfčata dostávalê jenom vênadany, dêš neco vêvedlê. Nô dneska učitel něco takovyho ôdělat, tak bê si muhl hledat prácô.

A přesto nemužô řict, že bê negdo z nás, co smê temato véchovnéma metódama prošlê, mněl nejak pokřêvené charakter kvulê pár pohlavkum. Doma k nim mockrát přêbêlê další a bêlo to jenom k našemô prospěchô.

Holt, bêla jinši doba !

0