Uvod pro šêrokó veřejnosť: 

Drazí přítomní i nepřítomní, vážení přátelé i nepřátelé, ano. Už je to tady. Po dlouhém, takřka celoživotním úsilí, jsme se rozhodli předstoupit před akademickou i laickou obec s poznatky, k nimž jsme tu náhodně, tu s cílenou mravenčí pílí dopídili. Nové hypotézy, slepé uličky, z nichž je možné se vrátit jen zpátečkou, nová témata, nové obzory. Doslova nový vědní obor, kterému jsme se rozhodli dát v šanc.

Nesložili jsme ve chvílích beznaděje a zmaru ruce v klín, či jinam, nemarnili čas hloupým pindáním, ale vrhli jsme se do nových horizontům, do nichž, jak se nám zdálo, bylo potřeba vpustit nový svěží vítr. Hodláme POBOŘIT jeden z mýtů, jenž činí pohádky ne zcela vhodným zdrojem informací pro zdravý rozvoj osobnosti v útlém a nejútlejším věku. Nechceme odsouvat pohádkový kult do ústraní. Spíš naopak. Pohádky mají své pevné místo ve výchově, ovšemže za předpokladu, že budou umět odpovědět na všechny otázky a nebudou se vyhýbat okolnostem, které by se z jakéhosi důvodu měly označovat za CHOULOSTIVÉ. Jsme totiž toho názoru, že před dětmi se nemá nic tajit. Padni komu padni!

Přinášíme tedy, jak už to bývá u nás zvykem, vlastní, neotřelý pohled na danou problematiku. I zde jsme připraveni čelit výsměchu a urážkám v zájmu toho, že nakonec zaslepenci prohlédnou a začnou se našimi tezemi seriózně zabývat. Nuž – pojďme, naši hrdinové se právě blíží.

I.

 

(Princ sedí na dřevěném koni, Josef ho táhne napříč pódiem směrem před oponu. Jak vyjedou, opona se za nimi zavírá)

Princ: Šlajfuj, Josefe. A poď mně pomuct z té herke. Take nám muhle dat něco pohodlňéšiho, dež věděle, jakó štreko máme před sebó. Mám ož celó prdel bolavó.

Josef: (Zastavuje, jde k princi a pomáhá mu ze sedla.) Tenkrát ste sedl na teho holštynskyho valacha a vite, jak to dopadlo. Potáhal vás po nádvoří a omlátil o zdi, ještěže só tam tak bytelny hradbe. Maštalíř si ož dává včelka bacha, co vám puči.

Princ: Nemosiš to tade každymo vetrobovat!

Josef: Ale deť tade nikde néni ani ževáčka (rozhlíží se). A eště – sám ste se ptal.

Princ: (Mávne rukou, jako že se dál už o tom nechce bavit.) Dé mně neco za škraň a mrkni do mape, ať vime, jak je to ještě za tó sedmihlavó ludró daleko. (Unaveně usedá na zem.)

Josef: (Vytahuje z batohu lepeňáky a atlas.) Jenom bech chtěl s dovolenim upozornit, že tato ludra má jenom tře chřtáne, tak to zas nepřeháňéte. (Podává princi jídlo a poodchází kousek stranou se vyčůrat.)

Princ: Nic nepřehánim, ale to viš. V méch letech  co sem ještě nepojal robo, ož z teho vidim dvakrát nebo kolekrát.

Josef: To se divim, že vám to ož neteče ven ošema.

Princ: Cos řikal? Nejak mně poslední dobó zalihá. (Začne se šťourat v uších.)

Josef: (Zapíná si kalhoty a vrací se zpátky.) Ale nic, to jenom tak… Pře řeče.

Princ: Ale minole ten drak sedm hlav měl. To mně nevemloviš. Jak sem s nim zápasel, až sem na něho skočel a on se mnó oletěl.

Josef: No puvodně sedm hlav měl, ale ve ste si to spletl a sedl na póti do litaciho kačera. A ti ledi pod kolotočem potom bele fakt chodáci.

Princ: Muže bet pravda (krčí rameny). Véške mně nedělaji dobře. Ale mosiš take meslet, že sem sice šil na draka, ale pořádnym drako. Večir před tym sme si přepijele na tykáni s náčelníkem hasiču. Nikdá neviš, gde se takové kamarádčoft muže hodit.

Josef: Toto ale meslim nebel ten připad. Náčelnik bel take jak žok, a neměl ani kdo velizt na hasičské žebřik, dež vás chtěle z teho kačera sdělávat. Ten komediant ož bel také pěkně nasrané, že mo odhánite kunčofte. Naštěsti pořádně réchlo a celó dědino to spláchlo. Kdo vi, co be se ještě stalo!

Princ: Tak zly to zase nebelo…

Josef: Ale belo. To si jenom všecko nepamatujete.

Princ: Poslóché, Josefe, néseš te nejaké hobaté? Ať tě neveměnim.

Josef: Kliďo, piďo! Sténě sem tenkrát temo kolotočářovi to vašo atrakci mosel zacálovat ze svyho. Chtěl ještě aji ošlé zisk, tak sem mo dal do držke.

Princ: Tos měl recht, protože sténě to za moc nestálo. Ale fčel ož hoď oko do té mape, jak to máme ještě daleko. Ať zmlátim to sviňo a veslóžim si tak princezno Esmeraldo za ženo. A konečně take…

Josef: (Točí s mapou, popochází, nemůže se zorientovat.) Ať se divám, jak se divám, nevidim sever. Nevite, kde to muže bet?

Princ: Najednó. Furt děláš Chetrolina a fčel seš… ani neviš kde. Co tě naočele v tem skauto?

Josef: Ste sice zarostlé, jak přikopa, ale kteró škraň máte ošlehaňéši od severnich větru fakt nepoznám.

Princ: Dé pokuj s větrama! (Vstává, přichází k Josefovi s mapou, oba ji chvilku studují a rozhazují rukama, pak odchází za oponu.)

 

Ano, ano. Princ se sluhou Josefem už zdá se nejsou od cíle daleko. Jak jste jistě pochopili, není to jejich první spanilá jízda za osvobozením princezny. NICMÉNĚ, mějme také na paměti, že stejně jak dnes, i tehdy se naskýtalo nepřeberné množství objektivních příčin, které se stavěly do cesty veskrze ušlechtilým cílům. Není zajisté pochyb o tom, že náš princ Bojaja i přes dílčí neúspěchy se nehodlá vzdát. Ačkoliv jak se zdá, i v dobách, kdy nějaká ta ohnivá saň, lačnící po mladém masíčku, byla vcelku běžným živočišným druhem, pokud tedy nebudeme úzkostlivě rozlišovat jednotlivá plemena podle počtu hlav, či ocasů, jejím zneškodněním si pomoct k ruce, nebo jakémukoliv jinému údu, princezny, nebylo zas až tak jednoduché. Konečně už jenom letmá vzpomínka zmíněná v právě zhlédnutém obraze leccos naznačovala. O to víc si važme hrdinství a odhodlanosti našich reků, kteří si zvolili tuto nesnadnou cestu, ačkoliv na pouti sem minuli bezpočet nevěstinců a vykřičených domů, kde by to, po čem konkrétně Bojaja prahne, by se jim dostalo bez jakékoliv újmy. I nestalo se tak a my můžeme být vděčni za to, že narážíme v historickém bádání právě na takové momenty. Buďme pyšni na své předky a berme si z nich příklad, aby i oni, pokud by na to došlo, mohli být pyšni na své ZADKY… Tedy na nás.

Ale zpět k příběhu. Není historicky doložené, jak se princové dovídali o princeznách v područí zrůd. Jisté však je, že pokud se cítil někdo takový ke splnění podobného úkolu předurčen, bylo to víc než pouhé rozhodnutí. Nebojme se toho slova a nazvěme to rovnou POSLÁNÍM, které ovšem mnohdy skončilo pouhou záměnou jediného písmene v tomto slově. Tedy POSRÁNÍM. To ovšem není případ Bojaji a jeho sluhy Josefa. Jak samozřejmě uvidíte dál, jenom co se oba hrdinové patřičně zorientují v topografických značkách. Inu – chybička se přeci vloudí. Pak už se před nimi otevírá cesta, po níž si ve zpátečním směru povedou domů vysvobozenou princeznu. Tak už tiše, naši hrdinové už zdá se ten správný směr našli.

*

 

II.

 

(Princ s Josefem znovu vychází před oponu zahloubaní do mapy, nakonec ji Josef skládá a chystají se vydat na cestu.)

Princ: Tož to vepadá, že to bode tademe.

Josef: No ať je po vašem, de o vaše štěsti. Prubnem to teda.

Princ: Nemuže to bet daleko. To hajtro meslim tade negde ovaž, kdo vi, jak to tam bode s parkovánim. Řekl bech, že je to ož jenom kósiček.

(Josef dává dřevěného koně stranou, sbírá batohy a jde za princem. Znovu prochází za oponu. V okamžiku, kdy zmizí, opona se otevírá. Jsou v místnosti, rozhlíží se kolem.)

Princ: Tož behme muhle bet toť.

Josef: Číslo popisny sóhlasi, ale ani princezna, ani drak…

(princ se začne zouvat, Josef si ho všimne a zacpe si nos)

Josef: No to snaď princo nemeslite vážně. Deme zamordovat draka, né princezno!

Princ: Ale já jenom abech tade nenašlapal.

Josef: Povim vám, to radši našlapte, já bech to pak v néhoršim po vás oklodil. Co já, já so zveklé, ale počitám, že princezna be to ož nerozdéchala.

(Odněkud se začne ozývat zpěv)

Princ: Princezna pravděpodobně bere kópel. No nic, chvilko vedéchnem, snaď nendem nevhod.

Josef: Abe tade měla ož tak jinyho šamstra.

Princ: Neřekl bech, že be tade měle tolik draku v rezervě, abehme se všeci podělele. Ešle mně to Esmeraldo zase negdo vefókl… a zase nic nebode?!

Josef: Klidek. Nebode meslim tak néhuř.

Princ: Tobě se to řekne. Nediv se mně, že tak pochtivám. Ale ešle tak vemřo po přeslece, tož se haňbó propadno.

Josef: No dež ož bodete vemřité, tak vám to muže bet srdečně jedno. Vemte to z té lepši stránke. A koneckoncu, je to všecko věc přerozenyho vyběro ževočešnéch drohu. Vemte takovy dinosaure. Take je vzal čert a jaci to bele kaňóři.

Princ: Jenom ešle to moc nezlehčoješ…

Josef: Anebo třeba ten Neruda, ten pisálek. Ten na tem bel asi podobně, jak ve. Nevěděl si rade, napsal o tym do novin, ‚Kam s ním?‘ se to menovalo a nakonec tym bel e slavné. Všecko zly je k nečemo dobry.

Princ: Přeznám se, že bech se bez té sláve obešil a rači měl svoje jisty. Né se gdese veptávat, kam s nim a ještě se tém chlobit.

(Přichází princezna Esmeralda, zabalená v osušce, na hlavě turban z ručníku. Prince a Josefa si nevšímá, jde před zrcadlo a dívá se do něj. Princ a Josef ji mlčky pozorují. Esmeralda je k nim zády, všimne si jich v zrcadle a pomalu se otáčí.)

Esmeralda: Nazdar chlapi! Kde se tady berete? Omlouvám se, jestli čekáte moc dlouho.

Princ: Uf, to sem se lekl…

Josef: … až sem si ocvrkl!

Esmeralda: No tak mládenci, soráč.

Princ: To vite, slečinko, cesta daleká, troško potřebojeme vedéchnót, než pudem na věc.

Esmeralda: (Koketně) S tím jsem nějak nepočítala, ale když myslíte.

Josef: Mosime si ještě nachestat vercajk, dlóho sme s nim nic nedělale, kdo vi, v jakym je stavo. Ešle se s něm dá vůbec ještě něco přefiknót. (otáčí se do hlediště) Princ se poslední dobó nejak k ničemo neměl, tak abe z teho nebela nakonec nejaká blamáž.

Esmeralda: Tak do toho hošani, nenechte se rušit (Upravuje se)

(Josef vytahuje na stůl sadu řeznických nožů, začne je leštit, jeden z nich přebrušuje ocilkou. Princ mu naznačuje, že má jít za ním. Spolu popojdou dopředu.)

Princ: Josefe poslóché, nechco bet za nejakyho hnidopicha. Nemám rád takovy rozštarováni a verepováni. Ale není ta baba spiš chlap?

Josef: Přehodit se muže ledasco, ale toto přece jenom se mně samimo nezdá. Aji do škaredé ženské to má daleko!

Princ: Abehme se nenachetale na nejakó habaďuro. Viš jaci só dneska ledi. Ani po našem nemlovi. Co to muže bet zač? Ešle sme radši neměle zustat doma sedět na prdele. Beztak z teho nic klódnyho nehledi.

Josef: Klííííííídek princo, třeba se to ještě nejak vevrbi a nakonec vám bodó závidět, jakó si vedete robo dom.

Princ: Meslim Josefe, že mě zbytečně otěšoješ. Tade néni prostor pro pozitivni mešleni. Ta – to chodi spiš k veterinářovi než ke gynekologovi.

Esmeralda: (Pilníkem si upravuje nehty, pokládá pilník na stůl a pomalu jde k Josefovi a princi.) Jenom se mládenci nestyďte a pojďte si sednout. Pojďte, budeme si povídat. Jsem taková osamělá, živáčka tady člověk neuvidí, jsem ráda, že jste tady.

Princ: (Naklání se k Josefovi) Dež to tak vidim, patrně zásadně přehodnotim priorite. Začinám teho Nerudo chápat.

Josef: No eště be to muhlo vejit, debe ste ji, mo (chvilku se zarazí) dal lóbanec.

Princ: (Rozhodně) Nikdá, deť be mně zobe vepadale!

Josef: Jak meslite. Ale takovyho babochlapa bech si dom rozhodně nevodil.

Princ: Ještě be muhlo bet, že toto bode nakonec ten drak, akorát že se mo s tema chřtánama nechce táhat.

Josef: Nebo je dal do čestirne, beztak je má ten dobetek cely zapraseny, jak slentá po té princezně.

Princ: Slizoň jeden prasácké!

Josef: No každopádně ešle toto be měla bet nakonec fakt moja nová šéfová, tak to je mně vás skotečně léto.

Princ: (K Esmeraldě) Chtěle sme se tade s Josefem mrknót z okna, na te vaše panorámata. To kolem našeho nigde nemáme.

Esmeralda: Ale to víte, člověk je tady doma, ani mu to nepřijde. Ale nejste první, koho to tady bere.

Josef: (Jakoby sám pro sebe) Ono je v tymto případě lepši čočet z okna do blba, než debatovat s oblodó.

Esmeralda: Budete-li chtít, můžeme si vyrazit na výlet. Ukážu vám místa, o kterých se vám ani nesnilo.

Princ: Eště ovidime, nechceme nejak zdržovat… Zatím nám to tak stači, opravdo. Ož tak nám z teho přechází zrak. A to k temo ani vic vidět nepotřebojeme. Sme skromni, nepotrpime si na nadstandard.

(Všichni se vrací zpět ke stolu, sedají na svá místa.)

Josef: Madam, gde tade máte latrino?

Esmeralda: Nad schodištěm, první dveře vpravo.

Princ: Prosim tebe, Josefe, co děláš ostodo?

Josef: Měl bech zavčaso veslat zprávo dom, ať nemaji nejaky přehnany očekáváni, dež to tak vidim.

Princ: Ale neber si tolik teho hracho. Ať te informace nésó zkresleny, nebo nedé bože vetrženy z kontexto. Víš co s tym pak bulvár nadělá. A je to zbetečny.

Josef: Snaď vim, co se patři.

Princ: A take tě občas nende po zprávách vepnót vesilač.

Josef: To belo jednó. K obědo bela hrachová kaša a já sem si dal nášup. (Odchází)

Esmeralda: Pane princi.

Princ: Bojaja.

Esmeralda: Pane princi Bojajo.

Princ: Známi mně řikaji Bóža.

Esmeralda: Patrně to má původ ve vašem hrdinství. Samé mi připadá, že jste boží.

Princ: Ale ve mně tak paninko neřikéte. Tolik se zase neznáme.

Esmeralda: Rozumím vám, BOJAJO. Taky tady byl jeden, Široký s dlouhým, kterému šlo hlavně o TO.

Princ: So slečinko dobře vechované, mám prupravo od Gutha-Jarkovskyho. Nechco vám do teho kecat, ale Šeroké s Dlóhym – to só hneď dvá.

Esmeralda: Ale žádní dva, povídám přece Široký s dlouhým. (naznačuje rukama)

Princ: (opakuje gesto po Esmeraldě, nevěřícně kroutí hlavou) A jak k temo prosim vás přešil?

Esmeralda: (pokrčí rameny) Těžko říct. Ale řekla jsem mu na to, že až po svatbě. Říkal, že si mě brát nechce, že se zkusí zeptat jinde. Ale já jsem prostě taková, jak mě Pán Bůh stvořil, nemůžu si pomoct.

Princ: No povim vám, to mosel mět Pán Buh tenkrát šichto. Něco takovyho vemeslet (kroutí hlavou a na chvilku se odmlčí) To máte ale těžky, milostivá. Ono take dež si dom přenesete zajica v petlo, muže z teho bet aji doževotni trauma. Člověk to pak rozbali a čoči jak debil. Vite, on chtěl vlastně dobro, pro vás oba jenom to nélepši. Taková veselka, to ož je jenom potvrzené záručni lest, ešle všecko funguje, jak má.

Esmeralda: Vy tedy myslíte, že jsem udělala tenkrát chybu? (Udiveně)

Princ: No nemeslim chebo, ale vidite, jak ste nakonec dopadla. Ož je pozdě Becha honit. (Odmlčí se) Aji ledasco ostatniho… Nevim, gde se ten Josef zasekl, ešle bech to měl jit eště podepsat? Jak ste to řikala? Na schodišťo první dveře napravo?

Esmeralda: Napravo, princi Bojajo, napravo.

(Princ odchází, Esmeralda zůstává sama na pódiu, jde znovu před zrcadlo a začíná se před ním znovu natřásat)

Esmeralda: No snad by to… Ještě nejsou všechny flinty v žitě. Nějaké to kilo, nasadíme dietu, no však ještě třeba…

 

Jak jistě už sami tušíte, není něco v pořádku. Abych se opravil, konečně je všechno v pořádku. Jen to ještě nějakou chvilku potrvá, než to na patřičných místech přijmou za své! Ale nepředbíhejme, jen v krátkosti shrňme, co jsme dosud viděli. Je zřejmé, že hrdinou dračích jatek nemusel být zákonitě nějaký NADČLOVĚK. Náš princ Bojaja je hrdinou vlastně dosti tristním. Má být předurčen k tomu, aby si spanilou princeznu vysloužil právě tímto hrdinským skutkem. A co ho čeká? Drak, alespoň prozatím, nikde a se spanilostí princezny to také není žádná sláva. Zde je nutno jako vedlejší produkt také poopravit tvrzení klasika, že není ošklivých žen, že jsou jen takové, co se neumí udělat hezkými. V tomto případě asi už není ani co zachraňovat. Co si budeme namlouvat.

Ještě ale není všemu konec. Jak to v pohádkách bývá, může všechno zachránit prosté políbení. V náznaku se ale už objevily jisté výhrady Bojaji k tomuto standardnímu postupu. Něco jak něco, ale v jistých okolnostech takový úkon vyžaduje mnohem víc chrabrosti, než zmasakrování draka. A řekněme si to rovnou, nikdo, konkrétně v našem vědeckém týmu, se princově liknavosti v této otázce nediví. Nabízí se totiž dilema: Co kdyby to nevyšlo, tedy proměna na krasavici, a políbená by to naopak chápala, jako výraz NÁKLONOSTI ke své osobě? Co pak? Jak se má potom džentlmen zachovat? Proto je lepší nehazardovat a tenkému ledu se vyhnout.

V tuto chvíli ale není ještě nic ztraceno. Aniž bych chtěl jakkoliv naznačovat další vývoj, můžeme doufat, že dobro skutečně nakonec zvítězí nad zlem. A proč by také ne?

*

 

III.

 

(Esmeralda pořád stojí před zrcadlem, zaslechne hlasy Josefa a prince, jak se vracejí, honem spěchá zpátky sednout ke stolu)

Josef: Tak to behme měle. Řekl bech, že zpráva bela večerpávajici.

Princ: Snaď to bode všeckém jasny. Ne jak minole, jak odělale z komáru velblóde.

Josef: Ono to belo spiš tym, že ste se na tym velblódo sám vrátil dom.

Princ: Co to zase vetahoješ tade před milostslečinkó? Jistě jo to nezajimá.

Esmeralda: (koketně) Zajímá mě všechno, co se vás týká. Tak málo toho o vás vím… Cítím spřízněnost s vaší duší.

Princ: Ježišmarja, teho sem se obával!

Josef: Zase není tak moc tade s princem o co stát. Ale s tym velblódem (otáčí se znovu k princi), abech to dovekládal, na teho vás přece vesadile, co se vás podařelo evakuovat z teho kačera. Ten mamlas, co mo ta hrbatá sviňa patřela a nechával si platit za to, že na ni povozi děcka, nebel zrovna pro, tak sem mo dal do držke sténě, jak temo kolotočářovi.

Princ: Tak to ož be stačelo. (Otáčí se k princezně) A co ve princezno, gde ve nám jo okážete?

Esmeralda: (Vytřeští oči) Myslíte jako…?

Josef: No jistě, kvule čemo meslite, že se sem štracháme!

Esmeralda: (Stále stydlivě) A to jako hned teď?

Princ: Neděléte drahote, opravdo nemáme teho časo. To tade máme čekat, až bodete v patřičnym rozpoloženi?

Esmeralda: Když tedy myslíte, ale musím vám říct, že jsem s něčím takovým tak nějak nepočítala. Tak nějak na to nejsem připravená.

Josef: Z teho nemosite mět žádny deprese. Me na to, teda tade princ na to vleti a bode to veřizeny ajn, cvaj.

Princ: Opravdo nemosite mět strach. Neděláme s tym žádny štráche. Takovéch sme ož viděle a každá nakonec…

Josef: Každá zase né, ale to teď nebodeme rozvádět. Prostě sem s ňó, ať vime, na čem sme! Teda princ na čem je, že.

Esmeralda: Ale víte, už jsem ani nedoufala, že by se tady někdo objevil. I holit jsem se už přestala… (probírá se vousy)

Josef: (Turistickou hůlkou přizvedne Esmeraldě osušku a dívá se na nohy) Ježišmarjá, no fakt! (Vykřikne zděšeně)

Esmeralda: (Josefa si nevšímá a pokračuje) … a celkově jsem o sebe tak nějak přestala dbát. Biologické hodiny už mají strhlé péro. To ten život nějak utekl! (Stydlivě, provinile)

Josef: No to sme si prosim pěkně všimle, že ož to asi néni to co bévalo. A kdo vůbec vi, dež to bévalo, ešle to nejaky belo.

Princ: Paninko, nevim sice, co nám chcete okazovat ve (významně si ji přeměří pohledem), ale nám de o to ludro se třema chřtánama, teho trojhlavyho draka, co ste inzerovala, že vás má zežrat. (Otáčí se do publika) Fčel ale přeméšlim, ešle be to nakonec spiš neměl odělat.

Esmeralda: (Ulevilo se jí, otírá si orosené čelo) A jo drak, no drak tady skutečně byl. Ale jak se tak nemohl nikoho dočkat, nakonec chcípl. Udělala jsem mu hrobeček támhle pod jabloní. (Ukazuje ven)

Josef: Ty vole, no to tak ještě chebělo.

Princ: To ovšem zásadně měni situaci.

Esmeralda: Ale mládenci, mně nevadí, že mě nemůžete vysvobodit po hrdinském boji. Nakonec by se vám to ani nepovedlo a co já nebohá.

Princ: Máme svó stavovskó česť, to se nedá nic dělat. (Otáčí se k Josefovi) A temo Nerudovi tenkrát poradile, kam s ním? (Mávne rukou) E debe né, tak sem určitě nee.

Josef: To si opravdo nemužeme vzit princezno na triko. (Jenom tak pro sebe) To behme bele doma za totálni debile.

(Rychle si balí svoje věci a utíkají znovu před oponu, ta se za nimi zavírá, jenom je slyšet volání Esmeraldy)

Esmeralda: Chlapci, kam pospícháte, počkejte chvíli, nemusíme čekat až po svatbě.

Princ: No to viš, že ja. Takovyho. Počké si na Šerokyho s dlóhym, nemosime bet o všeckyho! (Zvedne ukazováček)

Josef: Honem princo, ať nás nedoběhne.

Princ: Deť ja, dvá behme se na koňa beztak nevlezle.

Josef: Ale sténak vám povim, decky chlapi v hospodě řikale, že ženská je jenom nepovedené chlap. Fčel si ale néso jisté, ešle to nemuže bet aji obráceně. Jediny štěsti, že nám jo fakt neokázala. Viděl sem ledasco, ale toto bech zrovna nemosel.

Princ: Co s takovym babochlapem? Ož o tem nemlov a tahni, ať sme vocuď. Ož se těšim, jak doma rozděláme lahváča, mrknem na fotbálek a všecke te ludre, ať mají hlav kolek chcó. mě mužó tak nanévéš…

Josef: Jak debeste měl mně to zrovna vzal z hobe! (Oba mizí za oponou)

 

 

Zajisté první, co vám v tuto chvíli vytane na mysli, je odsouzení dvou našich hrdinů. Nedělejme ale předčasné soudy. V čem spočívalo jejich selhání? Že se drak nedožil jejich příchodu, nebyla jejich vina. Odhodlání pokořit ho Bojajovi nelze upřít. Že princeznu zanechali osudu a zbaběle vzali nohy na ramena? Položme si ruku na srdce, na svoje vlastní pánové, ne na srdce zde přítomných dam. Kdo z nás by našel v sobě tu kuráž a něco takového, jako je princezna Esmeralda si dobrovolně dovezl domů? Řeknu to bez obalu: NIKDO! Nepočítám v to samozřejmě úchyly. Takže opravdu, ač se to nezdá, můžeme konstatovat, že i v této pohádce zvítězilo dobro nad zlem. A přeberte si to, jak chcete! Taky vám nemusí jeden všechno nakukat.

 

 

-KONEC-