K pomničkô Ô partyzánu se mlovilo o skôtečnéch válečnéch tragédiich

Z lesa Hora mezê Konicó a Břêzskem – Je skoro sedmdesát let po válce. Ale nebêlo bê rozhodně dobry zapomínat! A ê dêž ve Furtovnikô rači pišem o pozitivnich věcech s dobrym koncem, ani mê se nechceme tvářêt, že je to jôž dávno…
Na koncô válkê, přesně 27. dôbna 1945, přêšlê záslôhó gestapa o život tři mladi môži. Nigdá se nepodařêlo zjistit, ešlê bêlê zastřeleni nebo ômôčeni. Moc se vlastně o této smôtné věcê nevi dodneška, a nespíš to jôž tak zvostane. Vi se jenom to, že z Olomóca na Konicko přêjelê štêři mladici hledat partyzánê, ke kerém se chtělê přêdat. Néspiš je negdo z mistnich ôdal a tři skončêlê život právě na mistě, gde je pomniček s jejich ménama a fotkama. Nejaké čas se dokonce vubec nevědělo, gdo to bêl. Mlovilo se jenom o třech mrtvéch, keři bêlê krátko na to exhumovani a jeko bezejmenni převezeni do olomóckyho krematória ke spáleni. Smrti neônikl ani ten štvrté, ale né na tymto mistě.
Vzpominkô Ô partyzánu obnovilê koničti hasiči před štêrma letama po dvacetileté odmlce. Chodivalo se sem aji cely leta před tém, ale néspiš se tadê nemlovilo o takovéch věcech, na kery zpominal přê této přiležêtosti pamětnik Oldřich Kovář. V paměti má spóstê smôtnéch přiběhu, na jejichž pozadi stojijó partyzáni. Ti jednak nekery tragédie svym počinánim zpusobilê a reakcó pak bêla odveta německé stranê na obêčénéch lêdich, jak třeba v nedalekym Javořéčkô, jednak sami přêpravilê o život aji tê, co jim pomáhalê. Tož taková to bêla doba a podle pana Kovářa je na tym smôtny ê to, že po válce pak se právě partyzáni stalê nedotknôtelni a preferovani, aji dêž mnozi z nich mělê na svědomi hrozny věcê.
Jak řikal aji konické starosta František Nováku, podobny historicky momentê, mêslêl tym celó drôhó světovó, bê furt mělê bê přêpominany, protože hrůznost té dobê si dnes jôž nigdo nedokáže představit.