Od nás kósek, zbêtek od Květoňa – Tymto ôvádimê novó rubrikô! V tymto připadě cestopisovó. Proč bê měl bêt problém, abê se Hanák dostal do Afrikê? Ê dêž z jeho pohledô to muže vêpadat uplně jináč, jak od Jirkê Kolbabê nebo Emila Holôbovyho, ale věřte, nebo nevěřte, furt je to Afrika. A tož každó středô a štvrtek večir vám přênesemê povidáni o cestách po černym kontinentô, jak je zepsal náš nové dopisovatel Květoň Zahájské.

Podlivá skorem pravdivyho vêprávěni stréca Cyrila sepsal Květoň Zahájské

Dil prvni

Našel jsem tuhle v dopisní schránce obal od čokoládové tyčinky Mars. Pak ještě nabídku výhodné finanční půjčky, mimořádně objemnou kolekci letáků lidových nákupen a taky pohlednici s velbloudem. Z Afriky. Z Afriky? Hergot, koho já znám v Africe? Akorát toho, no… Nelsona Mandelu. Ten ale nejspíš nezná mě, že, tak proč mi posílá…

Ále, kdepak Nelson. Strejda Cyril! Píše:
Hromado pěknéch pozdravu z expedice do Marokánské póště zasilá stréc Křópalu. Tož pěkny to tade majó, jenom co je pravda. Šak, přenda dom, všecko tě to jaksepatři povekládám.
Nu co, stejně jsem se k němu chystal, tak proč to neuspíšit, že.
Nadešel víkend a jelo se.

><
„Běž do pate s dobrym dněm. Co to plkáš? Snaď – salám alejkum, né?

Tes sebó ale hodil, senko, ani sem tě tak skoro nečekal. Oprdel se toť na legátě, dáš si na ovitáni čajo! Pravyho berberskyho, akorát sem postavil. Já tě pak veléčim celó to histório s tó vépravó do Afrike, nic se nebuj,“ usadil mě strýček přívalem slov, načež s lišáckým úsměvem počal z tepané kovové konvice nalévat čaj do cukřenky a zase zpět, aby se vonící mok patřičně osladil a ochladil. Tuto proceduru obřadně opakoval asi pětkrát. Pak z půlmetrové výšky naplnil nápojem dva velké panáky, o kterých jsem tajně doufal, že jsou na slivovici.

„Co vás to napadlo, strejdo? V životě jste nebyl dál než v Prostějově na dožínkách – a teď  Maroko? Jak jste se tam dostal?“

„Tož te se veptáváš jak hlópé! Normálně. Vedáš se směrem na jihovéchod a za Kostelcem ohneš do prava.“

„Eee?“

„Nebeť nedočkavé a poslóché:

Všecko to začlo minoté měsic, kdež se Tónkovi Veslóželovymo narodil senek.
To se rozomi, že se slavilo velece. Tož prvni sen se mosi pořádně zapit, abe bel zdravé, no né? Meslim, že ten malé Tonik do smrti nezastoná, protože dědina bela ráno od hasičárne až po mlén celá doblotá. Ale hneď odpoledňa se spostil leják, tož to spláchl. Šak na ten dyšť eště donde řeč.
Aji já sem bel ráno z teho celé maródné! Skotečně. Najednó se mě zamotala paleca a já prásk sebó nazpátek do lužka pod dochno. Srdce romplovalo a bobnovalo, jak kdež prodávajó obecni hospodo, décháni belo krátky a v boko pcháni. Zle a zle! Jož sem viděl v docho, jak mě vezó pod drn!“

„Strejdo, vy zase básníte, že? Kdo má v pití větší trénink než vy?“

„Tož kapko sem si předal, já se nezpirám, ale žabe v břocho, to sem měl, to zas ja!
No a v tem se rozletijó dveřeska a v nich novopečené tatik Tónek Veslóželu. A hneď sposti: Stréco, co lapite doma a čočite z okna? Čekáte, ešle se neco nestane? No stane, ale ve o teho nebodete! Tož hópnite na nohe, kocovina se mosi rozhébat, to je marny.

A potem lamentoval, jak só všeci ti mladi po včeréško zhnili jak vandrácká veš v červenco, a že me, co sme jož zaslóželi fotři, jim mosime dat na pamětnó. A že má v pláno vestópit na nébližši šteřtisicovko, abech pré jo šil dobet s nim.“

„Tak moment, strejdo, nezapomeňte řeč, ale nejbližší čtyřtisícová hora, pokud vím, je Mont Blanc. Ten leží v Alpách!“

„Te seš načesto hlópé! Náš hanácké Montblank, okolnimo světo známé jako Koséř, se přeci vepíná rovny štere tisice štere sta devatenást decimetru nad mořem! No né? Tož neplké a poslóché:

V to chvilo mě trklo, že bech se tym pádem muhl zapsat do dějen. Že bech velehoro pokořel zákeřnó jihovéchodni stěnó po selnice od Čelechovic, jako hestorecky prvni člověk s déchacim přistrojem! Našil sem ale na huře akorát potápěčsky plótve a ten šňorchl. V tym se tě caprtá tak blbě, že mě šerpa Tónek mosel co chvila nyst na zádech, hehehe! No, ale nepředbihéme.

Tónek bel pro věc zapálené jak štodent Palach a neměl jož stáni, tož sem si zabalel do soturka to potápěčskó vébavo a take kladivko, prkynko a prubojnik o pruměro tře milimetre, to kdebech po cestě hladem a vesílenim zhobl a belo zapotřebi do opaska odělat dalši ďórko. Po obligátnim přépitko Hanáckó keselkó sme verazele na ten véšlap.

0