Dil jedenácté

Plni selnéch dojmu a Tajine de foie aux épices sme se po cestě do hotelo take zastavile v trho, doplnit zásobe na zétřéši vélet do póště.
S téma obchodnikama si take ožeješ svy. Mosijó se furt handrkovat a do omrzeni vnocojó zaročeně nélepči, néčerstvjéši a nélevňéši zboži. Nakopováni belo hotovy martyrium, ani nevzpominat.
A navic, jak na sviňo, v celym hotelo probihal sanitárni deň. Z drohyho štoko až do sklepa stálo po kostke medlenkové vode, boskatá oklózečka v tem našlapovala, jak kohót v přisadě, a metló pěno rozháněla do všeckéch stran.
Viš, že já mám paměť jak elefant a nikdá nezapomeno ksicht osobe, keró sem kde viděl; ale v jejim připadě sem bel ochotné odělat véminko. Ta tě bela šeredná, že sem ten pohled mosel  hneď zapit šlihovicó, abech se v noce neodkopával.  Ož sem se šteloval, že jo přemlovim, abe konvertovala k ortodoxnimo islámo a za posledni penize ji kópim burko, ale mosel sem rechlo sepat do hajan. Bodika sem nemilosrdně natahl na štere ráno. Sténak zbetečně, protože musulmani ož měle na štvrtó nataženyho teho melozina na minareto.“

„Muezzina, strejdo! Ne meluzína. Svolávač muslimů k modlitbě se jmenuje muezzin!“

„Te nemudruj a nalévé! Bels v Africe te, če já?“

„No dobrá, vy. Tak na zdraví toho meluzína. Co čekat od člověka, který leze po kopcích v potápěčské výbavě a na dovolenou si bere z domu budíka.“

„Z jakyho domo? To bel budik na Rolexkách, kery sem laceno kópil od teho žida! Jedne tě dám, eště mám dvoje. Kopec v tem krámo bel totiž neobečejně horlevé a omanotě vetrvalé. A podlivá všeckyho aji jasnozřevé, poněvač hneď ve dveřich věděl, co potřebojo. Já sem mo, pravda, meldoval, že chco akorát ten lejkum, salám že mám vlastni; ale temo ten šizuňk né a né rozomět. Za nic mě nechtěl postit z krámo, dokáď se doseta nenavesmlóval. Néspiš se menoval Abdullhář Navaldirham. Eště za mnó tře olece běžel s takovó modró hadró na paleco, protože si osmeslel, že jo bodo v póšti notně potřebovat! A take že ja.

><

Ráno se zájezd rozdělel, jak poslanecká sněmovna pře hlasováni – na radikálni a omíněny. Jedni se chtěle eště zdržet na snidaňo, drozi, šak viš keři, be nérač jele hneď, aji hladni. Nebelo divo. Ze záchodo celé deň nevecházele a kontinuálni laksirka zpósobovala, že jim v žalodko bezteho nezvostalo nic zbetečně dlóhó dobo. Tož co be se srale se snidaňó, no né?
Mimoto v tem kvalto bel kolekrát komšt, trefit to správnó mistnustko. Panáček če panenka, obá bele na dveřich vemalovani v hábitech!
Prvni dně sem take měl podezřeni, že jim nekdo furt krade porcelán, než mě poočele, že só to záchode torecky. Takovy dvě šlapke, dira do zeme a namisto papira kybl s vodó! Abech nekřevdil, nekde bela aji sprcha, keró si každé muhl řeť jaksepatři omet. Machometáni só ož takovi. Šate zedrany, hobe ošmórany, ale prdele, te mosijó mět vemedleny jedna radosť, aji kdebe z nebička ševci padale.

Vubec o nich panojó nezvekly mrave a mórese. Všeci majó hromado časo, nikdo nikam nespichá a nekvaltoje. Pokáď nejede autem! To potem nestačiš oskakovat. V téch jejich ózkéch olečkách se sténak nedá jet ináč, než zpusobem hre – Člověče nezlob se, ale nikdo se tym netrápi. Jak se hlaseto zatróbi, hneď je cesta volná, tož se všode hóká ostošest. Zdá se mně, že k temo, abe Arab dostal řidičské prukaz stači, kdež se naoči ovládat klaksón.

A te jejich taxike a autobuse! To tě mosim povekládat.
Přešle sme po snidaňó na marrakéšsky autobusovy nádraži, nastópime do vozo, ale nejelo se. Transporto předcházelo ohledáni vozedla, poněvač v póšti mosi bet všecko v rychtyko, to se rozomi. Tož bela možnosť pozorovat, jak to chodi v marocké hromadné dopravě.

0