Dil čtrnácté

Nic z teho, cos v televize viděl o Sahaře, néni pravda.
Jak pravijó arabsky legende a dokazojó skalni kresbe, bévávala kdese ta postina zalesněná, žes muhl projet z jednyho konca na drohé ve stino stromu. Kde je temo konec. Néspiš s tym toreckym náboženstvim dorazelo do krajo aji torecky hospodářstvi, tož co kdo viděl, to sebral. Že na Sahaře zmizela voda a strome, to se dalo čekat. Včel se jim tam ke všeckymo eště ztráci pisek! No na mó došo! Póšť – to je nekonečné óhor pracho, štěrko a černyho kameni; sem tam proleti chochvalec sochyho křoviska, jak ve filmech s Johnem Waynem. Pisečny done skorem nikde.

Celi rozpačeti, projele sme tó bezótěšnó postinó a najednó, hledime jak zjara, zjevila se před nama zlatá hora! Furt pryč se zvěčovala a rustla do všeckéch stran. Erg Chebbi – pohoři z pisko. A před nim, to bes neohádl, jezero plny vode, palme, bemblódi a nomádi.
Pravda, ož na drohé pohled mně belo jasny, že de o jakóse torestickó póšť, zhroba deset krát deset kilometru, obklopenó berberskéma cestovkama, hotelama a obchodama se sovenyrama, ale překvapeni eště nebralo konca. Jak šofér zašlajfoval před hotelem Auberger du Sud, v tem momentě začlo pršet! No představ si to – čovek se tahne z Hané až do Afrike, abe se pokochal veprahló póšťó, a ono tam prši, jak kdebe se nechomelilo!

Západ slonka nad zlatéma donama sme skrzevá mračeska neviděle, zato večeřo sme dostale jak se patři vedatnó. Afričani si néspiš pochvalovale, že nemosijó palme zalivat konvama, tož navařele hromado pravéch nefalšovanéch berberskéch pokrmu – hariro, kebab, kefto, kuskus a hamburgere s hranolkama. Po hostině dělale kafé, čaj a kravál na bobne. Delegát se veptával, ešle na zétřéši vépravo do pisečnéch přesepu chceme pěške, nebo na bemblódech. Bemblódi, to dá rozom, vehrále na celé čáře. Ti chodáci s běhavkó be se pré cétile mnohem bezpečňéš seďa, ostatni bele v to rano nároževi milovnici cezokrajné faune a já sem argomentoval tym, že so zhnilé.

><

Skoro ráno nás vetahl z kanafaso vrchni Tuarég z kmeňa Ngua, černé jak vix, ménem Muhammad ben Abdulláh ibn Battúta. Tradični ména néspiš veméšlijó rodiče děckám tak, že ze schodu minareto hodijó kybl.

Pře nasedáni na koráb póště sem měl zprvo pocet, že se veklopim na záda, pak na čoňo, hneď zas na cemr a ani potem, co se vejelo, nebelo to lepšéši. Fočelo jak sviňa, zema jak v psirni, slonko nikde a prach všode. Eštěže sem od teho vedřidocha v Marrákešo kópil to modró hadro, némlich takovó, jakó měle na palecich všeci domorodci. Kapko to pomuhlo, ale dovčel nechápo, jak to ti Berbeři dělajó, že dokážó déchat pisek.
Cesta dromedármo plenola rechlosťó rozvážné chuze, keró se šenol vedóci bemblódář.
Zviře za zviřetem se lenošně kolibalo piskem, jak procesi k Antoničkovi. Do kopca to ojiždělo, z kopca zas klóhalo a přešil sem na to, že kdež se navic hongám ze strane na strano, dělá se mně eště blbjéš, což sem si zprvo meslel, že ož ani néni možny.
Abe mně tura lepši obihala, chtěl sem si do retmo pochodo brókat nejakó pisničko, ale nenapadla mě jinči, než – Až nás na Olšane povezó.

Celó cesto sem se mosel fest držet takovéch šprošli převázanéch k hrbo, co přepominale lyže. A pře podrobnym ohledáni sem přešil na to, že só to skotečně dřevěny chruščovke s vázánim kandahár! No skotečně, ti pobóchani machometáni lyžojó na pisečnéch donách, jak me doma na sniho.
A co bech to bel za dobrodroha, kdebech to take nezkosel. Představ si – slonečko vecházi, luft se teteli hicem a z névěči pisečné done v Africe dělá Křópal kristiánke na lyžich! No, one to, pravda, bele spiš kotrmelce než kristiánke, ale takovó prčo jinde nezažeješ. Pisek sem měl aji v ledvinách a meslim, že dovčel mám.

Tož sme si všeci pohrále na tem velekym piskovišťo, zhlidle panorámata a celi ščastni, žižnivi a hladni, vepravile sme se s karavanó kemácevym krokem do dědine Khamlia, obévané čerňošskym kmeňem Ngua.
Jeden z téch dromedárniku mlovil anglicke, francózske, německe, italske, španělske, arabske a berberske, tož cestó všecke poočoval, že bemblód má neobečejně vevinoté čoch a vodo océti na vzdálenosť hromade kilometru, tym pádem nemožeme zablódit. Česke oměl řict akorát pivo, fernet a becherovka, tož sem mo zas moc nevěřel, protože já zas vim, že na rozdil od gořalke, je voda bez zápacho.

Na africky a hanácky poměre za chvilo, zhroba po dvóch hodinách, dorazele sme do leženi černéch bedojinskéch stanu. A nevěřel bes, přenachométle sme se tam zrovna, kdež strojile svajbo! Taková náhoda! A bele sme všeci zvani, jak kdebe nás snaď čekale.

Okolo prostřenéch stolu bele rozestavěny spartakiádni lehátka se strožokama, zvenko bele rozestavěni mozekanti s tanečnikama a v prostředko plácek vestlané tepichama. Svatebni veseli vepoklo.
Berberšti válečnici okázale tradični bojovy křepčeni, aplaus skledil kréči, baletici s nožecama, bučkem zavlnila břešni tanečnica Mata Hari ze Sahary a hófec zakrmenéch bajadér zahópal dopáka, až stole poskakovale. Eskamotér okázal pár fósatéch kéklu, derviš zapiskal hadom kdež to se naráz přehrnol ženich a s nim dvě nevěste zajednó.
To ož sem čol kulišárno. Nevěste stále jak prodany, hleděle do zeme, ženich za mocnyho bobnováni trdloval jak Habešan a tře prsaty matróne svatebčane postrkovale sem tam po placo jak pimprlata. Do teho všeckyho vtrhle mozekanti a nelitostně páchale folklór. Snaď hodino v jednym koso nesnesetelno fňákale a kvilele pře vozembócho, potem se vrhle meze nás a začle prodávat cédéčka – Na marocké svajbě II!
Na závěr se okázal ten hlavni čerňoch, povidá, že je dobrym zvekem hodit tém novomanželum nejaké drobné peniz, tož všeci házeli jak hlópi. Akorát já ne-e.

Jak móřenin zmerčel, že so investičně ostéchavjéši, hneď bel o mě a čiběl, jak kdebe se mo rozbil bemblód: Babas! Ja marhaba bůbába!

Já, kdež se dobře najim, so aji v dobrym rozpoloženi, tož sem akorát véhružně zaškobal bicepsem, pravě: Nechťé mě dožrat a boď pěkně miluša papuša.

Zumbaba bumbaj, blbárot! stopňoval divoch požadavke.

Sám seš blbárot, bránil sem se. Napřeď nás pozveš a potem chceš platit? Bumbaj nestálo za nic a te vaše klosty zumbabe be potřebovale pořádnó dieto!

Bulimi blula – nehubla! oponoval Berber a ož šahal po kynžálo.

Fakt? Fakt? divil sem se velece.

Fuck ! Fuck! You are more Berber, than me, zakrótil nomád paleňó a šel si po svéch.

V to rano ož o mě stál jinči, okázal na silueto dromedára, keró tvořelo skalesko na obzoro a žádal deset dirhamu. Drozi dvá zas obchodovale s kamenim – že só to pré trilobiti a za podiváni chtěle aspoň prupisko.
Každé be jenom bral a bral. Néspiš proto se ten pronárod menoje Ber-ber.

0