Dil šestnácté

Kdež ož belo stracho nahnanyho dostatečně, vepravile sme se v sevřenym tvaro na obhlidko památek. Prvni přešla na řado medresa Bou Innania. Za ošklevó zďó se prostiral pěknočké dvur s vodotreskem, zdobené mramorovym dlážděnim, ornamentama, cedrovéma filigránama a omělecke vevedenéma módréma citátama z Koráno, kery měle společny to, že sem jim nerozoměl.

Velekó atrakcó bela take koželožňa a barvirna. Prošle sme krámkem, hlavni kužkař každymo strčel do roke halózko máte a vedl nás po dlóhéch schodech na teraso, kvule pohledo na jirchárno z ptači perspektive. Celé ten dvur pod nama zaplňovale kolaty kamenny kádě, plny roztodivnéch barevnéch sajrajtu a barviři do téch škopku majdale kužke nohama, jak kdebe šlapale zeli pro okres.
V ten moment, nahébaja se do dvora, abech lepši viděl, bacel mě do frňáka takové puch, až sem zaslzel. Loštěcká tvaružkárňa je proti temo parfuméria! Každé be se z teho smrado poblol, ale já, jelekož so čovek jemné a koltivované, sem se akorát malónko pozvracel. Naráz sem pochopil, k čemo sme dostale to máto. Škoda, že sem jo ož cestó snědl.
Pře odchodo skrz prodejno nám ani nenotile žádny zboži, poněvač měle krám zaplněné bandó německéch zákazniku, keři nakopovale jak zfamfrněni a za všecko platile bez smlóváni hneď prvni žádanó ceno. Navzdore temo prodavač nevepadal ani trocho oraženě.

Potem sme prošle nejaky muzeum, kde nebelo nic, co be stálo za zminko. Akorát snaď zákaz fotografováni a šaháni na exponáte, což je rozomná a správná věc, jelekož foceni pamětihodnosťám škodi. Fotoaparát sem neměl, tož sem aspoň ošahal co névic exponátu. Za muzeem, kdo be to čekal, stála vérobna a prodejna zkamenělen a starožetnosti.

Následovalo dalši muzeum, tentokráť tkalcovstvi. Tam nám okázale, jak postaro verábijó deke, tepiche a vikslajvante, nabidle čaj, odělale přednáško o barvách a vzorech, vechválele kvaleto matriálo, jakosť zpracováni a ani sem se nenadál, stál sem před kvelbem s běhónem v nároči! Navic eště za takovó ceno, jak kdebe bel litaci!
Mosim se naočet smlóvat a tvářet se neoblomně, předsevzal sem si a běžel za ostatnima, abe mně neotekle.

Chvilo sme šle po hlavni oleci, potem zabočile do olečke v keré nešlo ani rozpažet, prodirale sme se meze obchodnikama, torestama, oslama, kočkama… Nestihal sem te neostály změne ani vnimat. Pipáni pokladne v apatece, cvakáni nožec v holečstvi, vevoláváni zelenářu, klepáni kovotepcu, kdákáni slipek, hékáni oslu, hékáni prodejcu datli… Hlava mně šla kolem.

Zastavile sme až před névěčim skvostem fézské medine – Karaouinskó mešitó z devátyho stoleti, do niž se vende dvacet tisíc moslimu a kerá je jednó z néstaršich na světě. Češel z ni klideček, chládek a óleva od mumraja venko, ale nevěřici do ni nesměle vstópit, ani špehyrkó nasésnót. Bel sem z teho rozmrzelé, kdež to najednó zakňákal melozin z minareto to jejich Allááááhu akbar. V to rano se všeci machometáni začle hrnót skrz okolostojici toreste do svateňe. Ohlede na nás nebrale, hnale se ke kašni, narechlo odbele hygieno, lačni modleni poklekale na tepiche a začle klofat frňákama do dlažbe. No belo tě to dočesta jak na dvoře, kdež hodiš slípkám!
Jak ale poznale že so nevěřici, kdež sem bel vezoté, ometé, na hlavě rádiovko a pod pažó koberec, to nevim. Hneď mě šupitopresto hnale ven, taktak sem o vchodo popadl svy škarbale. Ale – bel sem tam!
Nevěřici pes Křópal z Hané bel v mešitě, to zas ja, ale celá moja skopina bela v trapo! A to belo horši.

Hladné, ocaprtané a ztracené, nořel sem se do tajemnéch zákóti medine, kerá nabizela všecko možny e nemožny. Datle, ořeche, kořeni, dželabe, kaftane, náčeni, šátke, tepiche, lampe, omělecky a neomělecky předměte, akorát informačni centrum ne-e. Co včel?
Prvni mě napadlo, že si sedno na schodek a rozbrečim se, ale hneď po tem sem si zpomněl, že majitel hotelo Cascade dal každymo z nás vizitko s adresó a mapkó! Vetahno šrajtoflo, že se po navštivence podivám a v tem to začlo. Naháněči se na mě vrhle, ročeska be mně orvale jak se přetahovale, do keryho krámo s něma mám zajit, až sem mosel opostit otcovskó vlidnosť a poslat všecke tam, kde be jim to slošelo névic. Šak mě znáš, že já nedávám hobě zadarmo najest.

Potem ož sem akorát zhlidal, jak kdebech vepálel sedm dědin a snažel se vepadat jak zaslóželé rabiját, keré nazdařbuh rajzoje po světě a sám svrhává vláde, ale sténě se mě furt držel jakése omóněnec a dokola žochlal – kíf, hašiš, hašiš, až mě dopálel:

Jaké já so o tebe hašiš, te mrťafo! No neřikám, kapko zarostlé so, ale podivé se na sebe, te šklobane jeden! Sám seš hašiš! a přetahl sem ho tepichem. Ten metl!

Naráz sem pojal mešlenko, že bech se vrátil aspoň k té koželožni, tam ož se jistě doptám. So přece staré zálesák, tož najit jirchárňo snaď nemože bet problém. Nasál sem povětři a hneď sem chetl směr.
Než bes řekl švec, stál sem před kvelbem, keré odérem névic přepominal činirno kuži, ale na prvni pohled to bela prodejna moch. Na drohé pohled ož sem viděl, že se jedná o řeznictvi. Na pultě ležela bemblódi hlava, akorát citrón v tlamě ji cheběl, na hákách pověšeny koze a ovce v ruznéch stopnich zpracováni a rozklado. Řeznik bel tak špinavé, že bech od něho nevzal nic, co be nešlo olópat, ale jak mě zmerčel, hneď spostil: Hello Mr. Capitalist! Ja marhaba! Kayf hálek!

Where the fuck am I? ptám se zdvořelo jazekem, o kerym sem dófal, že je to angličtina, a strkám smraďochovi pod nos kartičko s mapkó a adresó hotelo. Hokenář na ňo čočel, jak žid na jeleto, krótil palecó a mlel arabske: Ma fhemtesh anvan az zanqua!

Ježišmarjájózef, tož to sme na tym obá sténě! nadával sem mo, jak kdebe za to muhl. Te neomiš čist hade, já neomim čist hade, co včel? No nazdar!

Nazdááár! Jak se máš? Pudem na jedno? slešim najednó za zádama.

Ha! Lojzek Cófalu, meslim si, ale je nejaké černé. Tož mo opatrno povidám:
Nazdar Lojzko. Kde ses tak opálel?

Neni jsem Lojzek, vole. Já jmenuju Ala Feríd ben Abd ar-Rahmán, ale šikej mi Alfrede. Já studoval ve Prase.

Božinko, tebe mě seslalo samo nebe, Alfréde! Co tade děláš?

Tak to ty jít k nám domů! Oběd, čaj, šíša, popijeme, pokecáme! Pak do Cascade zavedu, ty klídek.

A šle sme. Alfréd cestó vekládal, jak kdese Židi pálele ve Fezo gořalko z fíku, řikale ji židovská voda a eště dnes pré verábijó víno, ale nesmi se nikde prodávat, poněvač to Alláh nerád vidi, ale nekeři moslimi si aji tak rádi doma přehnó, šak pod střeche staveni přece néni z nebička vidět, a aji kdebe, šak on se Alláh nezvencne, né?
Každé drohé Fezan bel jeho bratranec, stréček nebo inči přizeň, s každym belo třeba postát a pokláboset. Na to šup sem se otřepal, oklednil a te historicky zajimavostě se před méma očema počale same okazovat. Naráz sem pochopil, že nestači jit jak ovca za delegátem a hledět – toď je mešita, toď zas medresa, to je súk a toto papučárňa. Návštěvnik mosi poznat celó medino, nasáknót jeji atmosféró a pochopit te ledi, jináč nic nenande. A nande-le, jak be nenašil.

0