Čteni na dobry spani: Do Afrikê přes Koséř
Dil sedmnácté a posledni
Nevěřel bes, ale ti Maročani só v sókromi sténě dobrosrdečni a pohostinni ledi, jak me Hanáci. Rozdale be prvni posledni. Po bohaté žranice donesle mátové čaj, já sem vetahl z baťužka šlihovico a Alfréduv tatik poročil mladymo, ať zapáli šíšo – vodni fajo. Já nemám zálebo v kóřeni exotickyho charabéli, ale zveke se majó octivat, tož sme se starym pánem čmóchale, popijele a módře rozprávěle. Očitelské nám dělal tlomočnika.
Pantáta bel veleké mudrlant a hovořel košatě, jak kdež káže velebniček. Kdež sem se veptával, co só zač ti otravni a zeskochtivi naháněči, povidal:
Lidé jsou různí. Podívejte se, jak různé prsty se sejdou na pouhé jedné lidské ruce. Lidé pak musí být nutně velmi různí. Inšalláh.
Potem se nenápadně zminil, že vede klobóčnictvi, na krámě má feze všeckéch drohu a velekosti, originál marocká ročni práca, a ešle bech neměl choť nakóknót, že mně odělá ceno. Hneď sem věděl aji bez překlado, že méno Ala Feríd ben Abd ar-Rahmán je po našem – Alfréd Hučkok.
Tož leda nakóknót, to bech muhl, pravim, abech okázal dobry vechováni.
Víc ani nežádám. Když strčí velbloud hlavu do stanu, za chvíli vleze celý. Inšalláh, opáčel staré pán a ož mě s Alfrédem vedle do kvelbo plnyho čepic. Kerá be se mně pré névic pozdávala. Tož sem okázal na jedno se štitkem Original Marrocan head a v tem to začlo:
To je znamenitá volba, pane. Je to nejlepší kousek, co tu mám. Kolik byste za ni dal?
Já nemám ani vindro. Deť sem všecko ovalel za ten zatrápené tepich. Nanévéš bech veštrachal tak sedm dirhamu…
Alláh mě netrestej! Kdybych přijal vaši hanebnou nabídku, nemohl bych se podívat svému otci, jenž vybudoval tento obchod takřka z ničeho, do očí! Ten, kdyby se to dozvěděl, musel by se v hrobě obrátit! překládal Alfréd tatikuv teatrálni projev.
Tož teda osm.
Vy nemilosrdný vrahu mých dětí a vnoučat! Jenom materiál mě přišel na šedesát dirhamů a kde je práce? Kde? Za méně než sto dvacet… Dobrá, že jste to vy, tak za méně než devadesát, to nemohu dát.
Hmmm, devět?
Devět? Synu, slyšíš toho troufalce? Kdybys ty přijal podobnou nabídku, okamžitě bych tě vydědil! Vyloučeno! Osmdesát, ani o dirham levněji!
Tož já to teda nechco. Šak mám rádiovko.
Osmdesát? Promiňte, přeřekl jsem se, chtěl jsem říct, že stojí šedesát, ale pro vás za padesát, budete-li můj podnik doporučovat. Jen pohleďte na tu precizní práci dětských rukou, které tento klenot mezi fezy steh po stehu vyšily!
Deť je to vešity strojově…
Nechť ti matka tvého velblouda plivne do jogurtu! Týden bude celá moje rodina hladovět, ale dobrá, ať je tedy po tvém, neúprosný a bezcitný cizinče. Čtyřicet dirhamů!
Te, Afréde, nedala be se ta rozprava nejak zkrátit?
To byste otce urazil. Pohleďte, jakou má radost!
Ale já mám o sebe skotečně akorát téch devět…
Můj bratře z daleké Evropy, pojď kousek dál od okna, ať to Alláh nevidí – třicet! Ale nesmí se to dozvědět moje žena, neboť by žalem předčasně porodila, a to ani není těhotná. Co je třicet dirhamů pro bohatého… Co že to jsi?
Duchodce.
Aha. Co je dvacet dirhamů pro bohatého důchodce z Evropy, proti tomuto jedinečnému modelu, skvostu poctivého marockého kloboučnictví, jímž tato pokrývka hlavy bezesporu je?
To ož sem nevěděl kam ohnót s očema abech se nesmál. Kopec lhal tak špatně, až mně ho belo chvilema líto a jak sem tak nervózně v prstech obracel ten fez narobe, padl mě zrak na futro. Na štitko bel vetištěné nápis – Fezko Strakonice.
><
A jelo se dom.
Nebelo řizku, nebelo bochet, ani šlihovice ož nebelo. Postile nám film Zachraňte Willyho, já ož sem se viděl doma ve vani plné horké vode a ta paňmáma, co zas seděděla vedle, mně čim dál vic přepominala velrebo. Na rozdil od rebe ale furt mlela. Toto a tamto, že je vdovó, že má pěkny hospodářstvi a že bech za ňó měl nekde přejet. A vubec, že besme to muhle dat dohromade a podobny řeče vedla.
Já sem se snažel dělat, že so neviditelné, jak mně to méch sto pět kilo váhe jenom dovolovalo. Tlačel sem se do sedadla chtěja bet menšim a eště menšim, až bech bel némenšim na celym světě. Zrovna tak, jak to napsal Jora Wolkeru, keryho pudo s pokoró pozdravit na krchov, až zas v srpno pojedo do Prostijova na dožató.
0