Dil třeti

„Králík byl vynikající, strejdo, už dlouho jsem si tak nepošmákl.“

„To néni možny, jak te mě vališ! Já jim králika každó soboto ož dobře padesátym rokem a eště sem temo na choť nepřešil! Co chceš na piti?“

„Já nevím, třeba zase Thé a la Ménthe?“

„Žádny te lamente, kafé si dáme! A pořádny, veleky. Žádny africky. To bes nevěřel, jak se v tém póštnim krajo špóroje s vodó. Tam si poročiš kafé, přenesó tě ho takové náprsteček a z něho se eště pomalo práši! A co se na ňho načekáš, božemuj, za to dobo bes do okna vehleděl diro!“

„No to víte – Afrika. Maroko je země, kde včera, dnes a vlastně kterýkoli den, znamená až zítra.“

„Nó, to ja, to máš recht. Nérozšiřeňéši ževnostě tam só – otlókač špačku a chetač lelku.
To tě kdese dávno, tak z kraja dvanástyho stoleti, ve městě Fezo stavěle mešito jakymose pano Hassanovi. Měla to bet veleká mešita, tož to take tehdá belo veleky staveniště. No a co mesliš včel? Div divóci, hleďte na te zázrake, kdo be to bel béval řekl! Eště furt je to staveniště!“

„Tak to ne, žádné přeskakování! Ještě před chvilkou slyším, jak jste zapíjel nezdařený výstup na Kosíř v čelechovické hospodě. A najednou švih – chodíte po Fésu? Já to chci pěkně od začátku! Nebo ne, stačí od toho, jak jste vystoupil v Maroku z letadla.“

„Co plkáš, z jakyho letadla? Copak so Róčild, abech lital éroplánem? Leda be mně dale letenko k stáni! A pro našenca je decke lepši zvostat dule a přát si bet ve vzdocho, než bet v luftě a přát si bet na zemi.
Autobusem sme jele! Ale pěknym, velekym. S televizó, co furt nešla, s klimatizácijó, co zas furt šla a aji se záchodem, na keré jit šlo, ale nemuhlo se. Pré to pak smrdi, kázal ten šofér, zaklapl dvirca a ož sme jele.
Vedlivá mě se tě olapila taková čaplena jakáse. Paňmáma, pravda, šerši jak delši, a ošklevá tě bela… Ta be muhla strašet závodně za SK Žblebětín! Ale jináč dobrosrdečná a dajná. Co sme vejele, jož táhala z kabele makovy bochte, řizke, kvašáke a véca na tvrdo. Já néso žádné fiškulin, keré kdež přende na náštěvo, pobidneš-le ho řiká: nechco, nechco –  ale bere obóma. Ale tož, kdež baba notila…
Pěkně nám cesta obihala. Já sem vetahl pleskačko šlihovice, pilo se, projele sme Německem, pilo se, ve Franceji se mně ož ta osubka začinala vcelko pozdávat a jak sme si to štrádovale Španělama, bela tě z ni najednó dočesta pohledná robka! Co si zpominám, tož ta paňmáma šlihovico ani nepila, ale aji tak nám ji ráno v pleskačce moc nezbelo. No, mám tě z teho véleta takovó hromado nezapomenotelnéch zážetku, že si jich všecke ani nepamatojo!“

„Tak na paměť jsem vám přivezl znamenitý lék,“ usmívám se významně a šátrám v batůžku, „kam se na tohle hrabe Gingko biloba.“

„Trnkovy kapke? Tož to ja, to si dám řict, to včel pude samo.“

0