Dil páté

„Ráno nás nezbodile kohóti, ale hlášeni obecniho rozhlaso. Ten móřenin z minatero vřéskal, jak kdež ho na nože beró – Alláhu Akbar, hajaja ala salát! No měl sem tě v tem momentě po hajaja, aji bez saláto. Jak je čovek rozespalé, přende mo, že ta arabská hatmatilka aji pře sebebanálňéšim sděleni vepadá, jak hlášení o brzkym konco světa.
Tož sme posnidale jakyse bacóche se sérem a hneď trapem po dálnice do hlavniho města – Rabato. Po cestě bela prohlidka nekropole Chellah. Římsky rozvalene, islámsky rozvalene, rozvalene hrobek a rozvalene rozvalen. Neotěšeny misto. Néni divo, že to všecko oplotile. Zajimavé tam bel akorát takové rebniček s óhořama. Veprávi se, že na tym plácko zasadil prorok Mohammed strom, co be sembol plodnosti. Od té dobe každá robka, kerá nakrmi te óhoře vařenym vécem, v to rano otěhotni. Tož ta moja autobusová známá vetahla zásobe z igelitke, naházela do vode dobře šest vajec, co měla eště z domo, a navrch to posichrovala řizkem. No potěš, povidám si, z té bodó doma litat haranti, jak ze škole po zvoněni. A šle sme dál.

O té, hromado stoleti rozestavěné Hassanové mešitě, sem tě ož, pravda, vekládal, ale hneď vedli stoji mauzoleum Mohammeda pátyho.
To je tě krásny mistečko. Cely vezdobeny krucánkama a ornamentama, všecko česťočky, veglančeny a vepulirovany. Šak take o hlavni bráne hlidá patrola na konich, v každym vchodo stoji strážné s mašinkvérem a aji ve vnitřko zevloje v každym roho hlidač s fangló. Tam okazojó turistom, jak be to v celym Maroko muhlo vepadat krásně, kdebe se pětkrát denně namisto modleni oklózelo.

Na renko belo ledi, jak na cegánskym pohřbo. Ešle měle trhové deň, če co… No očeněny panoptikum. Z čeho sem bel ale vevalené névic, že ti Afričani nésó ani moc černi. Akorát očadli a ošmórani, jak o nás Cegáni. A zrovna tak otravni. Žádné dohromade nic nemá, ale všecko be chtěl prodat.
Moc se mně lébila jejich obchodni stratégia. Ož z dálke na tebe halekajó, řehóznijó se, dělajó srandičke a prčovně šermojó rokama – pravé opak našéch krámu, kde je obsloha nasraná, že jim zas kdose leze do podniko.

Nepředstavuj si ale nejaky stánkaře. Boď měle na krčesko pověšeny akorát prkynko s harabózim, če na zemi hozené vikslajvant a něm kde co všecko rozloženy. Jeden kréči, co se tam take promenoval, tě měl celó figoro ověšenó raminkama, hotové ževé štendr.
Jak tam všeci nosijó te dlóhy nočni košole a na hlavách majó takovy srandovni rádiovke nebo torbane, tož v jenym momentě, ani sem se nenadál, ož sem měl jeden ten hábit na sobě. Móřenin se na mě šťořel a nastavoval roko pravě: Alibaba! Helou Alibaba!

Těší mě, pane Alibaba, já so nejaké Cyril Křópalu, třepo mo srdečno rokó. Ten hacafrak si ale nechéte. Muhl bech já v tem velizt o nás na dědino? Deť be mě každé měl za blázna! Mě si všeci považojó a ctijó, lhal sem. A jak se tak sókám z teho rócha, hneď mě přeskočelo pár ledi pomuct. Najednó tě vetahno z mojé kapse roko s mojó šrajtofló, na roci moje hodinke, ale vizo – ta roka néni moja! Tož to teda prr, rozpálel sem se jak róra od kamen a začil rozdávat pohlavke, až torbane litale. Ož mě to belo jasny. Tam se dodržoje heslo tatička Masaryka akorát z polovine – Nebát se a krást!

0