Dil osmé

A take že nepřekvapil. Belo takovy socho, že sem měl místo jazeka v hobě otvirák. Ze skalene crbolela voda akorát čurkem a všade hlava na hlavě. Žádné div, že aji codně obnažená celulitida německéch rekreantek dokázala lehko odvist mojo pozornosť od teho zázrako přirode, co bel mimo provoz. Tož sme eště chvilo zevlovale o takovéch kaložen, co vepadale jak velkopěstirne sinic a baktérie v nich bele veleky, že sem jich viděl póhym okem, a šlo se nazpátek do hotelo.

Kdepak, africky baktérie, to só potvore! Co te dokážó odělat v břocho za rajbuňk, to sme na vlastni oče viděle hneď ráno, cestó do Marrákéša.
Ož sme ovekle temo, že před odjezdem pronde vozedlem zepár potolnéch prodavaču zaročeně pravéch kopii hodinek, šperku a sandálu, potem obchodnik s cokrovinkama, nabizi se chlazená – zteplalá voda, následojó zaročeně žárovzdorny slonečni bréle aji s názornó okázkó nehořlavosti, přende zpivajici žebrák, plačici žebrák, žebračka s děckem, eště rechlo dobihá beznohé žebrák, šofér to pak všecko vehodi na olec a jede se.

Po tem nezbetnym odbaveni sme teda konečně verazele. Svorně si zófáme a hořekojem nad chodobó marockyho ledo a cpeme se obloženéma chlebama, kdež zničehonic slěšim za zádama jakyse žbloňkáni; jak kdež žabe skáčó do rebnika. Otočim se, za mnó se na sedadle krči takové ščóplé mládenec a bloje jak amina.

Tož to né, to mosi přestat, eště be mě přešla choť k jidlo, povidám mo tichočko, abech nešéřel paniko. Kdes k temo přešil, te hajdaláko? Deť seš žloté jak harcké kanár!

A on spostil lamente, jak ož se ho pár ledi veptávalo, ešle néni Japonec, ale že to bode néspiš ze strave. Pré je vegetarián a tym pádem konzomoje akorát serovó zelenino, ovoce a marocké salát.

Tož potem se nediv, že to v tobě plkotá, jak kaša v hrnco. Toď máš flašo, honem se napi šlihovice, nebo se z teho zelenyho charabéli aji… Ani sem dedořekl a ož kločina opaloval na autobusové záchod.

A měl tě ten šofér pravdo! Pósobenim ventilace se hajzlik charakteresticke rozvoněl po celym vozo. Zkošeňéšim cestovatelum se podli narustajiciho smrado zkraja zdálo, že se ož bližime k Marrakéšo, tož bele vcelko kledni. Ale akotni laksirkó se néspiš roznemuhlo povic pasažéru, poněvač se před toaletó začla tvořet fronta a rychna se dramaticke stopňovala. Ož se ozivale hlase nevole a kolekrát aji vole! Nebelo take divo. Jednemo be se z takovyho povětři odělalo šófl a dvóm tuplem, neřko-le celymo kolektivo.

Cesta bela ke všeckymo hrbolatá, jak veschnoty koreto Hlóčele, a nevidaně se klekatila. V jedné zvlášť křevolaké zatáčce se ož postila do bloti némiň pulka osazenstva.

Naštěsti autobus před městem zastavila zácpa. Co be za ňo nekeři pasažéři dale!

Šofér otevřel dvirca a omaróděnci, jak včelke z brtě, veletěle z vozo do křoviska.
Ja ja, jeden vedle drohyho, všeci to bele abstinenti!

Ale kókám, te ož se néspiš pomalo nodiš, né?“

„Nudím? Já? A tak, pochopil jsem vaši narážku, strejdo. Zase nenalévám, že?“

„Tak tak. Jak napsal plomnovské básnik Václav Svobodu: Žádná chvila néni dlóhá, kdež máš C2H5OH.“

„On byl chemik?“

„Né, on bel řeznik. Kozi vrah, mo řikale. To decke z jara, kdež bele kuzlata, chodival…“

„Moment! Moment, strejdo! O básníku Svobodovi až někdy příště. Teď ještě do druhé nohy a zpátky do Maroka, ano?“

0