Dil deváté

„Marrákeš je město, kde nakópiš všecko, cos nikdá nechtěl, ale dostaneš to strašně laceno.
Nic bech za to nedal, že meze jeho névěči skvoste patři ščáva z čerstvéch pomeranču, točená zmrzlena a hotelová cimra s větrákem; ale pruvodce omanotě stál za svym, že só to Saadsky hrobke, medresa a náměsti Djemaa El Fna. Tož sme se všeci, až na te vevrhele a střevni potižiste, vepravile to nádhero zvizityrovat.
Co tě bodo vekládat, hrobe só hrobe, nic veselyho. Ale hneď potem sme navštivile medreso. Do té dobe sem bel teho míněni, že medresa je povětrná ženská, nevěstka a prostopášnica. A nevěřel bes – je to škola pro islámsky bohoslovce! Dalši zastávkó bela mešita Konkubina, a to mě ož doplantalo načesto.
Oklednil sem se až před hotelem Mamounia. Tož v něm béval a maloval Winston Churchill, jak o něm básnila Tónkova tchyňa! Mramór a zlato, šomici fontáne, kolonáde a kópele, zahrado s palmama a olivovnikama, to všecko sme neviděle, anóbrž nás dovnitřko nepostile. Ale muhl sem si řict – béval toď Churchill, Roosevelt, Chaplin a muhl aji Křópal, kdebe měl v kešeni deset tisic dolaru. Hneď sem věděl, že Mamónia se temo podniko nenadává náhodó.
Névěči brajgl, co sem v ževotě viděl, se rozpótal k vičeró na náměsti Djemaa El Fna.
Měle tam sraz snaď všeci móřenini z celyho Maroka. Ledo, jak na Václaváko, kdež se zvonilo kličema. Muhls vidět kékliře a akrobate, derviše a bajadére, zpěváke a vepravěče, kresliře po rokách a ospávače hadu, vagabunde a darmošlape.
Z kotlu, pánvi a brutvanu stópale omamny vuně lákavéch orientálskéch pochotin a na velekéch stolech bele veskládany kopce nevidanéch plodu, cezokrajné zelenine a néroztodivňéšiho ovoce. Nabizele tam kuskus, tajine, harire, kebabe a rožněny masa všeckéch drohu, hromade reb, hleméžďu, škebli a inšich potvor.
Bel sem tě, jak v Jiřikovym viděni. Čočel sem a hleděl.

Marokánec, ten se, pravda, može podivat zadarmo, ale chraň pámbu, kdež se zastavi cezenec. V to rano je na nim přelepené véběrči. Zavadiš kótkem oka o kopec hader, v kerym se cose mrská, jak trdlo v máselnice a než tě trkne, že de o vestópeni břešni tanečnice, ož se diskotoje o ceně za ten letmé pohled.

Očeněné tyjátr tam předváděle zaklinači hadu. Jeden chlapik seděl na tepicho, nohe zasokovany do paragrafo a z košéka před nim čóhala kobra, jak veka ze siťovke. Najednó začal derviš flákat brélovca piščaló hlava nehlava, jak žeto na mlatevni. Ten sebó, to se rozomi, migal na všecke strane, abe téch bóchancu moc nechetl, a tož to chvilama aji vepadalo, že tancoje. Spokojené hadař zadol do flaute a všeci poslochači, na smrť veděšeni, skočele naráz dva metre dopředo. Po tem, co se ojistile, že jim za prdeló nebrzdi šnelcok, s ólevó hlaseto vedechle – ááááách! Pištec chebně vehodnotil, že se dostavil sokces, a předal eště pár slok navic.

0