Od nás – Je to ôž takové folklór. Dvakrát ročně točimê hodinama, abêchmê mělê dyl světlo a pak zase dyl tmô a ono je to sténě fšecko prd platny. Ale tak se to do dneška nosi, jak odkaz lidovéch tradic.

Ať dělámê, co dělámê, deň má furt štêrêadvacet hodin. A přê změně časô na letni to člověka tak akorát nasere, že mosi o to dyl dělat venkô, než se zetmi. Ale tak to prostě je, doba je zlá a žádá si oběti.

Moment zlomô přênde v nocê ze sobotê na nedělô o dvóch hodinách, gdê fšeci svorně vstanemê a pošibôjemê rafikama o hodinô dopředô. Ale běda, jak to ôděláte hneď večir, nebo až ráno! To ôž bê neplatilo!

V zásadě to muže bêt fšeckém leďum jedno, pokaváď ale v nedělô ráno nespichaji na nejaké spoj nebo třeba do práce čê do kostylka. Problém muže ale nastat eště uplně jiné. Ten, gdo si počitá, kolêk si eště muže dat pivêsek nebo nejakó štamprlô k temô, abê to do rána, než pojede, vêdéchal, mosi vzit na vědomi, že noc bôde o hodinô kratši a tym pádem bê muhl ôviznót v siti déchaciho přistroja, ani bê nevěděl, jak. Než si teda otevřete posledniho lahváča nebo porôčite eště jedno točeny, dobře si ten harmonogram přepočitéte, abêste se nakonec nepřepočitalê. Vymluvô na změnô časô bê vám asi polêcajti nezežralê.

0