Nikemô to neôbévá! Aji Dolfa jôž má nejaky tê leta a k temô samo sebó patři občas zajit aji k dochtorce s nejakym tym bolenim. Teda že bê bêl nejaké hypochondr, to ani náhodó, spiš obráceně. Ale klempirôje s tlakem. Dêž to teda de, řekne Filce, abê mô nechala ô pani dochtor patákê napsat. Nêê dêcky se jô ale podaři Filce zlomit a tož z časô na čas Dolfikovi nezbévá, než se hodit do gala a vêrazêt do ordinace sám.

„Opravdô Filko řikala, že tam mosim?“ zkóšel Dolfik, že bê si z něho dělala Filka jenom srandô. V tymto připadě bê to klidně překósl.

„Nô ešlê nechceš, nemosiš. Ale viš, jak seš dêcky na nervê, dež nemužeš najit škatôlkô s patákama. A dêž tě dondó, nebôde tě pomocê,“ pravila s klidem Anglána.

„Tož skočim za Ladinem od zvonice. Bere to samo co já, probiralê smê to ô piva.“

„Nevêmrčuj a val. Zétra tam néni, pak je sobota, neděla. A vêdržet s tebó do pondělka bê bêl hotové očêstec,“ nadala mô na vêbranó.

Dolfik se smiřêl s tym, že nemá jinó možnosť. Dal se do pucô a šóral se k zdravotnimô střediskô. Doma práce jak na kostele a tadê bôde čmikat kdo vi, jak dlóho. Otevřel ale dveřê čekárnê a tam lêdôprázno.

Trochô se mô ôlevilo. Za dveřma slêšel, jak tam neco probiraji pani dochtorka ze setró. Nô asi si dávalê kafêsko. Aspoň to tak Dolfkovi přêšlo. Tož se tam zahleděl do tech osvětovéch materiálu, co se tam povalovalê na stole. Jak ale viděl, čim fšeckym tam strašijó, co muže člověk chêtnót, tak papirê rači hneď mrskl zpátkê. V tem vêlizá sestra.

„Dete za pani dochtorkó?“

„Nô nešil bêch, ale dež ona ináč nedá!“

„To vite, každé tam jednó mosi.“

„Dófám, že bôdô mět zase na čas vêbrany,“ ôzavřel debatô rozmrzele Dolfik.

„Eště chvilkô mosite vêdržet, pani dochtorka startôje přistroje.“

Dveřê se zase zabóchlê. Za něma bêlo slêšet randál. Sestra asi prohrabávala šuflikê, abê našla jeho kartô. Pak se znovô dveřê otevřelê.

„Jenom jôž minôtkô,“ informovala ho sestra a valêla eště kdesê ven, nespíš si odskočêt, abê dalši slôžba měla klidné a plênôlé pruběh. Mezê tém se ale otevřelê dveřê vedléši, přimo z ordinace. Pani dochtor vêkókla, že ať de dál.

Vêslêchl si přednáškô o nôtnosti pravidelnyho sledováni hypertenze, dostal takê vêtknôty, že si jenom Filkô posilá pro recepisê. To ale obá vědělê, že to bôde dělat zas. Proběhlo to celkem hladko. S ulevó stal od stola a vêkročêl ke dveřim, teď jôž jak se patři né hômnama, ale řádně přes sesternô. Jak ale rozvalêl dveřê, ôviděl před sebó velké holé zadek a sestrô, jak do něho miři iněkcó. Co on ordinoval, vzala sestra dalšiho pacoša ke zdravotnickymô ukonô. Zvostal ve dveřich celé zkoprnělé a po momentô zaváháni cófl côdně zpátky do ordinace.

Přêšla chvilka trapnyho ticha. Co fčêl? Kôdêma se z té pasti dostat? Kvulêvá poctivosti nechtěl zdrhnót bez zaplaceni regulačního polatkô, ale znovô vkročêt vedle si jôž netrófal. Nakonec na něho dochtorka kévla, ať odende tam, kôdêma přêšil, že dneska se neplati.

Valêl dom kolem zahrad, co mô nohê stačêlê. Zastavil se až v kôchêni ô stolô. Filka na něho vêděšeně hleděla. Abê vůbec přêšil k sobě, mosêla do něho nédřiv nalit štamprlô šlihovice.

„Mužeš mně řict, co se stalo?“

„Ani se nepté!“

„A tož ptám se,“ nenechala se Filka odbêt.

Dolfik ji převêkládal svůj hororové zážêtek.

„A poznals, kdo to bêl?“ snažêla se dopátrat nejakyho závěrô.

„Nô právě, poznal. Bêla to pani učitelka Klepáčova, co nás ôčêla na obecné. Ôzné sama, není to nic, o co bê člověk stál, vizet takové obrázek!“ Pak se na chvilkô zarazêl: „Tenkrát možná, dneska jôž rozhodně ne.“

„A cos ôdělal?“

„Nô pozdravil sem jô ‚dobré deň‘ a ‚pomuž pánbu‘, jak se to patři. Sama nás to tak ôčêla. Tož ať vi, že mě dobře vêchovala,“ přêznal se Dolfik a furt viděl ten velké zadek před sebó. Filka se začala řezat smichê, ale jak tak viděla Dolfka uplně vêřizenyho, bêlo ji jasny, že ta jedna startovaci štamprla to rozhodně nezachráni. A takê se v ten šup smiřêla s tém, že dostat přiště Dolfka k dochtorce si nechat změřêt tlak, bôde eště věči fuška, než dofčêl!

0