Na Vánoce jenom to pěkny. Nebôdem vás trápit nejakéma drbama. Ale vrátimê se kósek zpátky. Před štêrma letama na Vánoce, teda v rokô 2013, to ôž nám to s Furtovnikem leti, smê přêneslê takové vánočni přiběh o Dolfikovi, jak nemuhl před pulnočni naladit komorni Á, a Filce, kerá to nakonec zařidila. A tož ešlê v tym štědrodennim fofrô bôdete mět chvilkô časô, tož si sednite a přečtite si, jaky mužó bêt takê Vánoce…

Od božiho rána bêl Dolfik jak na trňó. Popocházel od ničeho k ničemô, bêl celé nervni. Filka ôž věděla, že dêž je v takovym rozpoloženi, je lepši mô dat pokuj a nepopichovat ho. Ale dneska to nebêlo jenom z prachobêčénskyho nasráni. S chrámovym zborem totiž maji premiérô. Na pulnočni ve farnim kostele bôdó zpivat Rêbovkô. Jak teda duverně řikaji tam kolem varhan Rêbově České mšê vánočni.

Pobrôkoval, odkašlával a zase zkôsêl nasadit ‚Hej mistře…‘. Furt se ale nejak necitil ve formě. Filka chodila kolem jak pôťka. Netrófala si ani špitnót. Dolfa bêl tradičně Jidáš ve velêkonočnich pašijich, tam se citil pevné v kramflekách. Ten part ôž kdêsê dávno zdědil po stařečkovi, zvostalo to v rodině. Dalo bê se řict, že má po něm v sobě Jidášovsky genê. Ovšem přêrozeně tê pěvecky, né že bê se nejak zaprodával za Jidášské groš. To zase prrrr! Ale Rêbovka, to bêla, jak mezê ômělcama řikaji, pořádná klada.

„Filko, néspiš de do tôhyho,“ přêznal Dolfa v nadějê, že dêž se svěři, ôlevi se mô.

„No slêšim Dolfkô, že néseš nejak v kondicê!“

„Ani mně nemlov.“

„Chceš nalit štamprlô, abê ses trochô zretyroval?“

„Snaď bê to pomuhlo. Ale jenom nejaké slabši kalibr. Ať se mně před očêma nekróti hóslové klič naopak!“

„Šak ja, nebuj. Vim, co se patři. Mám tam zbêtek ruma od pečeni,“ nabidla do placô tajny rezervê.

„To bê šlo,“ schválêl medikacô Dolfik.

Znovô hrábl po hromádce s partituró. Přenášel jô furt jak kočka koťata. Nemuhl se ale nejak sóstředit. Blódil mezê notovéma linkama, přê tém nervózně pomrkával po hodinách v kôchêni, jak se to nemilosrdně bléži. Filka se vrátila s načitó flašó. Popravdě moc teho v ni nezbêlo. Štěsti, že dnes nende zpivat do operê. To be rozhodně na potřebnó motivacô nestačêlo. V této situacê ovšem náděj ômirá poslední. Džigl to do sebe. V napjaté chvilce ticha se nakonec Filka slêtovala a nalila mô eště jednô. Bez mrknóti oka se Dolfik ê s ňó chlapskê vêrovnal a zase zkóšel ladit.

Pak ôž ale Filka nalivala kêselkô, co mivaji dêcky na Štědré deň postně k obědô, a cely odpoledne bêl jaksê kalup. Na krchov zaběhnót zapálêt svičkê, stavit se cestó na skok ô mladéch a eště doma fšecko nachêstat, protože dêcky po pulnočni se ô nich zastavôjó kmocháčci, tak ať se ôž pak nemosi nigde litat a v klidô si mužó sednót. Ôteklo to teda, že neměl Dolfik ani pomêšleni na nejakó ôměleckó produkcô, co ho za chvilkô čeká.

Po večeřê chvilkô posedělê ô stromkô a bêl čas se chêstat. Dolfa se začal sókat do nachêstanéch gati.

„Filko, gde seš? V temto nemužô přece jit.“

„A proč né?“

„Sô v tem nacpané jak hérynek.“

„Lepši ôž to nebôde. Tê gatě só furt stényaky. Nijak se nescvrklê!“

„No to sem zrovna potřeboval slêšet!“

„Tož co bês potřeboval?“

„Dêť se v tem nemužô ani nadêchnót. Natož abêch ze sebe dostal komorni Á.“

„Nechcô tě Dolfo kazêt iluze, ale počitám, že s tym komornim Á bê to nevêšlo, ani debes to zkóšel v nočni košôlê.“

„To mně teda opravdô pomuhlo. Jenom co je pravda!“

Dolfik dopl knofliček a smiřené s osôdem vêkročêl. Filka mô pozbirala cvikr a partiturô, beztak bê na to v té roztržêtosti zapomněl. Ômělec… Jak se bléžêlê ke kostelô, bêla v Dolfikovi ôž jenom malá dôšêčka, ale snažêl se nedávat na sobě nic znat. Měl sice kalup k varhanám, abê sbormistr, jak bôde přepočítávat ovečkê, muhl bêt ôž v klidô. Filka ho ale eště chmatla za rôkáv.

„Dolfi, nic se nebuj. Chtěla bêch, abês to dneska zpival pro mě. Ať ôž to bôde, jak bôde. Dêbês mně muhl dat eště jeden takové vánočni dárek,“ pošeptala mô a pohladila ho po rameňô.

„To viš, Filôško a děkôjô!“ V ten šup jak dêž bê do něho stópla dôša Pavarottiho.

Schodê na chór bral málem po třech a dêž se začlo hrát, bêl jak v tranzô. Svoje sólo vêstřêhl jedna báseň a Filka dule v lavicê najednó špatně viděla na oltář, jak se ji zalilê očê slzama. Dêbê se pak zkóšelo, o čem mělê pan farář kázáni, asi bê propadla, protože bêla z teho fšeckyho mêšlenkama uplně jinde. Před kostelem pak dala za to Dolfkovi hôbičkô na škraň. Ten bêl v sedmym nebô.

Večir, dêž se klábosêlo a klábosêlo s hosťama, tak se Dolfik s Filkó na sebe furt jenom ôščořovale. Obá dvá vědělê, že tak nádherny Vánoce od dobê, co bêlê děcka eště maly, nezažêlê.

0