Jak člověkovi tak leta dó, tož nad čém bê dřiv jenom tak mávl rôkó, včêl pomalô přeméšli, dêž se štárá v nose, ešlê to néni přiznak nečeho vážňéšiho.

„Tož si Filko představ, že jôž dneska na mě šil infakrt,“ postěžoval si Dolfik.

„A copa, Doflo? Měl bês zajit k dochtorce, to néni jenom tak,“ strachovala se Filka.

„Tadê mě fšôdê tak pichalo, no uplně, jak dêž v televizê to ôkazôjó slavni hérci, co si začnó na sobě šklóbat košôle, lapat po dechô a špónovat se tlakama,“ naznačoval svoje dalši obtiže Dolfa.

„Ale Dolfikô, to je fakt vážná věc, tadê jôž je konec srandê. Ráno hneď pudeš!,“ stála si na svym Filka.

„Nô a pak sem si párkrát prdl a bêlo po infarktô,“ ôzavřel svuj pondělni přiběh s ledovym klidem Dolfik.

„Tê seš blbé! Jôž vim, pročs mě to vêkládal,“ konstatovala Filka a nalila mô preventivně štamprlô šlihovice.

0