To vite. Člověk je furt zdravé, dokuď se nedostane do pazóru felčarum. Dolfik bêl snaď na poslední dukladné prohlídce, dêž stál nahé před odvodovó komisó. Pak cely leta do ordinace nezabrósêl a fčêl je tam pečené vařené. Dochtorka si zas na něho teďka vêmêslêla jakysê odběrê, čert vi, k čemô je to dobry, ešlê mô to od kôřiho oka má pomuct nebo co! Ale dêž nařidila, mosi se poslóchat. Sice chvilkô sakroval, ale pak ho Filka ôzemnila a kévl na to, že teda ja. Beztak to chtěla jenom pro to, abê si posichrovala, že toť bôde aspoň do sta let a muhla ho pořáď komandovat…

Přênesl si dom takovó tô sklinečkô. Na načuráni, šak vite. Ôložêl jô zodpovědně na kredenc, abê se nekde nazekotólela. Měl přêjit nalačno s prvni ranni močó. Tož tak jak to mosi bêt! Filka ale stávala přede dněm, měla ve městě nejaky vêřizováni a chtěla jet brzo, ať je rychlo zpátky. A to vite, babê. To je procedura, než se vêpravijó. Dolfik se převaloval v pelechô, chtělo se mô na maló, ale furt se to snažêl nejak ôkecávat, protože se mô nechtělo vêlizat.

Dêž za Filkó zaklaplê dveřê, stala se situaca neunosnó a nebêlo jôž zbêti. Po paměti nastópil do papóru a šóral se ke kôchêni. Nechtěl rožinat, mêslêl si, že tô kózelnó sklinečkô na kredencô nejak vêlovi. To sice vêlovil, ale tak neohrabaně, že sletěla na zem. Tech nekřesťanskéch slov bêlo nepočitaně. A jak se tak motal a snažêl se jô po zemi našmátrat, najednó KŘUP a bêlo to! Pod nohó to zapraskalo a z óředniho kybléčka zbêla jenom hromádka střepu. Situaca si vêžadovala rychlyho řešeni. Cestó na záchod chêtl do štelářa, kde měla Filka nachêstany zavařovačkê na plné škopek oharku. Jednô popadl a aló k vykonô. Nô po tech večernich pivêskách to valêlo jak z prostřelené cisternê, ale první ranni moč odebral. Mosêlo to bêt!

Ke střediskô pak vêkračoval hômnama a naplněnó zavařovačkô nesl jak svátosť oltářni. „Snaď to bôde stačêt,“ řikal si v dôchô. V čekárně nikdo neseděl, tož bêl hneď na forhontě. Otevřelê se dveřê a sestra ho na ten šup tahla dovnitřkô.

„Ranni moč máte?“ ptala se, aniž bê zvihla očê od léster na stole.

„Ale to vite že mám,“ konstatoval Dolfik s ôspokojenim a péchó, jak se mô podařêlo ukol splnit.

Dêž pak natahovala rôkô a Dolfik ji podává málem až po obróbek plnó zavařovaci sklinkô, na chvilkô jô opôstila profesionálni rutina a sklinkô málem ôpôstila na zem. Ale na v posledni moment to vêbalancovala. Fikla tam lakmusové papirek, Dolfkovi vzala kriv a bêlo to vêřizeny. Žádny štráchê.

„Sestřêčko, prosim vás…“

„Nô copak?“

„Já bêch potřeboval tô sklinkô donyst zpátky dom. Vite, Filka do nich nakládá oharkê a nedé Buh, abê nejaká chêběla, má je napočétany,“ vêsvětloval spravedlêvě.

Sestra beze slov znovô zavrávorala. Pochopila ale, že bê pantáta doma jenom horko těžko vêsvětlovalê, kde se sklinka poděla, dêž si je Filka tak včera chêstala, že se dneska do teho pôsti.

Dolfik spichal dom, abê se vrátil dřiv, než dorazi žena. Sklinkô eště jednó řádně vêpláchl a postavil mezê ostatni.

Hneď jak Filka přêjela dom, pôstilê se spolô rovnó do tech oharku. Je to práca na pul dňa. To je jasny. Jak zaklaplo posledni vičko, s pocitem dobře vêkonané práce si chvilkô sedlê a vêdéchlê.

„Tož tak jak sem včerá tê sklinkê nachêstala, do jedné to vêšlo,“ pochvalovala si Filka.

„Šak ja, dêť tê sê hospodêň, máš to v okô,“ přêtakával Dolfik a ani neměl v ómêslô se přêznávat, že to bêlo aji tak trochô v ohroženi. Určitě bê jô to ranilo a to rozhodně nechtěl…

0