Sjezd rodáku, to je na dědině velká sláva. Jenom co je pravda. V kronikách se o tem vedó oslavny řeče, ale kdo vi, jak to decky všecko belo. Historia se pak jož neptá. To ož fčelka Dolfik take dobře vi. Ale jak celé tento připad bode zanesené do kronikářskéch análu, to je ve hvězdách. Ono take je fakt, že nektery věce be další pokoleni jenom těžko chápale…

Filka nachestala Dolfikovi štruksové oblek a biló košolo ze šlajfkó. Sám si přeleštěl lakyrke, že se mo ož bléskale jak psi kolke. Mosi přece reprezentovat. Přece jenom dělá přiležitostnyho kostelnika o nich v kaplečce, kde se má teď opirat zrak veřejnosti. Jako rodák přejede totiž Jaryn Trávničku, co je teď páterem kdese na kotárech. Chodile spolo do škole a lezle po kadlátkách a teď bodó spolem celebrovat slavnó omšo. A pak eště take mosijó vesvětit svatyho Jána, co k této přiležetosti vestróhal jeden mistni omělec do vykleno ve zdi obecniho óřado. Kdese tam pré neco takovyho bévalo!

Bel névešši čas verazet za povinnosťma. Do složebni aktovke kromě nezbetnéch propriet přehodil jednyho lahváča, pro připad nóze. Pak se zarazel, rozhlidl se, ešle ho Filka nesledoje a pro zichr tam šupl ještě jednyho. Debe se Jarynovi take lepil jazek na patro. Jako dobré kostelnik mosi mět všecko pod kontróló. Dopl sakl na jeden knoflík, na vic to nešlo, a hrdě kráčel po obce ke kaplečce.

Obřadně začal v zákristii vechestávat. V tem sleši po kostele kroke. Okem přehlidl chrámovó loď, nebo v tymto případě spiš lodičko. Před oltářičkem zrovna poklekával velebníček. Jarynovi přebelo notně kil a dioptrii na brylách, o to miň zase zbelo vlasu. Ale bel to on!

„Česť Buh Dolfo,“ rozzářele se mo očečka, dež ve dveřich zákristie ovidel staryho kámoša.

„No zdar teda, nebo Pochválen, če vlastně… Fčel nevim, jak be se to patřelo…,“ znejistěl Dolfik. Vubec mo to nedocvaklo. S Jarynem se posledně viděl, než odešil na štodie. Dež měl tade v kaplečce slavnó primico, tak bel zrovna na manévrech! Takže nevi, ešle mo lóbat roke, jak to dělaji velebníčkům stary babe, nebo poplácat po ramenách. „No co Dolfko čočiš, so to já Jaryn přece,“ rozetnol pan farář chvilko rozpaku.

Chestale se k pobožnosti a pře tym zpominale na stary čase. Meze tym eště Dolfik doběhl k pompě s kyblem pro vodo, abe belo k obřado. Jak odlil, co belo potřeba, hneď tam šupl te lahváče z aktovke.

„Co to tam máš Dolfko?“

„Ale vzal sem pro zichr lahváča, debe přešlo nejak zle. Venko hic, pitné režim se má dodržovat!“

„To mně vekládé. Nejak mně to hrči v báchoře, jak dež sme chodile na střešně. Po mše určitě bodne.“

Venko ož začale tróbit mozekanti známy šlágre – Ejhle oltář, Bože, cos ráčil a tak. Kaplečka narvaná. Jaryn na Dolfka kévl hlavó, jako že mužó začit. Dolfik bimbl zvonkem. Šlo jim to od roke jedna radosť, jak dež dělale jako kločeska velomenine. A krásny kázáni si Jaryn nachestal. Až babe v prvnich lavicách posmrkávale a slzečke si otirale. Prostě profik, to se nedá nic dělat!

Pak ale přešil nečekané zvrat.

„Zle je Dolfo, vem to na chvilko za mě, mosim. Nebo znesvětim celó kaplečko,“ naklonil se Jaryn k Dolfkovi, dež mo podával čteni k anbónko.

Dolfik pochopil vážnost situace, ale než se s Jarynem stihl domlovit na taktice, tak vzal farář trap rovnó od oltářa napřič kapló ven ze dveři. Jenom ornát za nim plandal. Ledi zustale v ten moment jak opařeni. Pak ale hneď aló za nim a začale se štosovat před kaplečkó. Mozekanti, keři si přes mšo skočele do hospode na občerstveni, co jim tam starosta objednal, to viděle přes okno. Meslele, že neco prošvihle, dež přes okno viděle prchajiciho farářa a štrudl ledi venko. Hneď začale popadat trumpete a startovat od rozkósanéch cabóchu a rozpityho piveska. Jak debe zrovna piskle poplach hasičum. Jenom bobenikovi chvilko trvalo, než na sebe nakširoval kšando s bobnem, ale nakonec take stihal.

Než velezl Jaryn z chodbe obecniho ořado, gde bele pro toto přiležetosť veřejny latryne, belo jož všecko před vchodem nachestany. Hneď vedle dveři totiž bel ten vyklenek s fungl novym svatym. Jak Jaryn tak odhodlaně verazel od oltářa tymto směrem, fšeci meslele, že je změna pláno a v pule mše se de na to svěceni.

Jarynovo napěti polevilo, rozvážnym krokem jož došil ke dveřim, že se vráti k rozdělané práce a doslóži slavnó mšo. Jak vzal za kločko a otevíral venkovni dveře, spostila mozeka Tisíckrát pozdravujeme tebe a ledi začale zpivat. Celé zkoprněl.

„Já vás take pozdravojo, ale…“ jeho vesvětlováni naštěsti zaniklo v tem chorálo. Na poslední chvilko totiž zahlidl Dolfka, jak leti ze fšeckéma proprietama k němo. Nakonec to vzale kozi bránkó a dež ož to ledi tak pojale, tak je nechale pře tym. Jaryn všecko jak se patři odřikal a odmodlel a nakonec vezval přitomny, že dustojnym procesim se vrátijó zpátky do kaplečke a bodó pokračovat v bohosložbě.

Fšecko jož pak klaplo. Jaryn dostal od dróžeček eště pugét a belo po slávě. V zákristii se obóm olevilo.

„Dolfko teda belo to o chlop. Stihl sem to na poslední chvilko a pak ten tábor ledo před óřadem, to sem meslel, že se…totok…jož uplně. Fčel be fakt přešil v choť ten lahváč!“

„No meslel sem na tebe a abe Filka neviděla, vzal sem aji pleskačko šlihovice, debe belo huř.“

„To tě bode určitě k dobro, že tak mesliš na bležniho svyho. Néso cimprlich, ale tade to radši glgat nebodeme, zandeme za farskó stodolo, jak sme chodivale kóřet, dež sme šle z ministrováni.“

Ešle negde zminijó kronike, za jakéch okolnosti bel svaté Ján vesvěcené, to jož nehme jiném. Jenom páter Jaryn s Dolfikem vijó, jak to doopravicke belo a dež se jednó za oherské rok potkaji, tak to nezapomenó přehodit do řeče.

0