Od nás, ze vzpominánim a fotkama Václava Adamovyho – Začátkem 90. let hromada lêdi propadla cestovatelské vášni. Čê spiš si začalê plnit to, co do té dobê nemuhlê. Za pár kaček, s komfortem, nad kerym bê dneska gde gdo ohrnôl nos…

Málogdo dneska ôž pamatôje, že tehdéši ČSAD Prostijov začalo hneď v rokô 1990 vêpravovat pravidelny linkê  po evropskéch metropolich. Do jedné takové tankrát nasedl aji náš známé Václav Adamu z Václavovic (pro neznaly čásť Bedihošťa). A ê gdêž se uroveň cestováni tenkrát nedá s dneškem srovnávat, vzpominkê só to přijemny.

Václav nám napsal o své prvni cestě do španělské Barcelónê. Ê gdêž, jak piše, tam bêl od té dobê nekolêkrát, poprvni je jenom jednó. A tož jaky to tenkrát bêlo si mužete přečist v povidáni, kery puvodně psal pro bedihošťské zpravodaj.

Vzpomínka (nejen) na mikulášskou Barcelonu

 

Prožíváme poslední měsíc roku 2023, svátek sv. Mikuláše máme za sebou a blíží se nejkrásnější svátky v roce…

Dovolím si zavzpomínat na moji (nejen) mikuláškou cestu, kterou jsem podnikl se svými přáteli.  Nazvali ji tehdy „Za dozrávajícími mandarinkami do Barcelony.  Hlavním aktérem této cesty bylo tehdejší ČSAD Prostějov, které už někdy na konci 50. či počátku 60. let drželo rekord nejdelší autobusové linky v tehdejší ČR. Ta vedla z Prostějova do Prahy. Autobus jezdící na této lince nesl název „Prostějovan“ a snad tak i zviditelnil naše okresní město nejen v Praze, ale i ve městech ve kterých měl po trase zastávky. Zato dnes je Prostějov (asi ne z viny FTL) jedním z mála okresních měst, které nemá přímé spojení s naším hlavním městem).

Po roce 1989 nastal boom autobusových zájezdů – nejprve do Vídně a brzy se nabídka rozšířila na autobusové zájezdy do Benátek, Florencie, Říma, Paříže, Londýna, Amsterodamu…. Vznikla i řada dalších pravidelných linek do evropských metropolí, které provozovaly jiné ČSAD.  Vzpomínám si, že například ČSAD Vyškov provozovalo pravidelnou linku do Skandinávie

Prostějovské ČSAD si snad vzpomnělo na primát zmiňované nejdelší autobusové linky v Československu a zavedlo tehdy nejdelší pravidelnou linku z Prostějova do více než 2000 km vzdálené Barcelony!!!

Pro tuto dosud nevídanou pravidelnou linku přestavěli technici prostějovského ČSAD dva autobusy KAROSA. Autobus vybavili kuchyňkou, videorekordérem, u každého sedadla byla připravena stereo sluchátka.

Musím však dodat, že linka byla oficiálně vedena jako linka Brno – Barcelona, což mne jako prostějovského patriota poněkud mrzelo…

Nebyl bych to já, abych si tuto linku nevyzkoušel jako pasažér. V předvečer svátku sv. Václava r. 1990 jsem využil této možnosti a ve čtvrteční odpoledne jsem nasedl do stříbrné karosy označené číslem 2. Takový byl totiž zájem o tuto linku, že někdy musely být nasazeny dva autobusy.

První zastávku jsme měli v perle francouzské Riviéry v Nice.  Zastávka nebyla ani tak pro výstup cestujících, ale hlavně pro řidiče aby splnili předpis o povinné bezpečnostní přestávce. V rámci osmihodinové přestávky jsem stihl doslova „letecky“ navštívit většinu pamětihodností tohoto města. V závěru dne pak  osvěžit nohy  ve slané vodě Středozemního moře. V blízkosti hotelu NEGRO na Anglické promenádě jsem aspoň  symbolicky pohledem do oken apartmánu pozdravil herce Belmonda  a vydal se spolu s dalšími cestujícími směr Barcelona.

Další den – v sobotu po ránu jsme dojeli do cíle naší linky do Barcelony. Konečná zastávka byla u hlavního barcelonského nádraží. Zde nás už očekávala početná hrstka Čechů, která chtěla nasát trochu atmosféru domoviny. Čekající byli vděčni za přečtené tiskoviny, které jim darovali cestující a nejvíce snad se těšili na český chleba, který jim dovezli naši řidiči. No a nastal další maraton… Peněz nebylo, tak vše jsem stíhal „pěškobusem“.  Největší zážitek byl pohled na fantastickou stavbu Gaudího katedrály SAGRADA FAMILIA. Stavbou jsem byl natolik omámen, že jsem ji ještě dlouho rozdýchával a ostatní stavby stavitele Gaudího byly na nějakou chvíli nějak upozaděny.  Z dalších pamětihodností jsem nemohl vynechat Katedrálu sv. Eulálie, sochu Kryštofa Kolumba stojícího na vysokém sloupu v jehož útrobu vede výtah až „pod nohy“ tohoto velikána,  procházku po pobřeží, obdiv úžasné lanovky na Jupiterovu horu – MontJuic. Vzhledem k tomu, že Barcelona byla olympijským městem pro OH 1992 nemohl jsem si nechat ujít návštěvu olympijského multisportovního stadionu, který byl už v té době v plné kráse.  Večer jsem si vychutnal procházku po nejznámějším barcelonském bulváru RAMBLAS s návštěvou úžasné tržnice. Večer notně znavený jsem u barcelonského nádraží upadl do svého autobusového křesla. Noční cesta vedla směr Monte Karlo, kam jsme přijeli v neděli v ranních hodinách. Na parkovišti ještě před Monte Karlem nám páni řidiči připravili snídani – vynikající kostelecké párky, které nikdy pak už nechutnaly líp než na této trase… K tomu vychlazená lahvová Plzeň, káva. V Monte Karlu jsme měli další osmihodinovou přestávku, kterou jsem využil k návštěvě tohoto ministátu. Obdivoval jsem monumentální stavbu Oceánografického muzea, výměnu stráží na monackém hradě, návštěvu monacké katedrály, kde jsem se poklonil zde pochovaným členům monacké knížecí rodiny, nezapomněl jsem navštívit známé Kasino, kde jsem si poprvé v životě „zahrál“ (a naposled). Do té doby bylo u nás ještě málo známých hracích automatů. Zde v nádherném historickém hracím sále plném nejrůznějších automatů jsem do jednoho z nich vložil dvoufrankovou minci a ejhle, vyhrál jsem pětifrankovou!! Samozřejmě, že jsem si prošel aspoň část světoznámé trati Formule 1 – zejména známou „šikanu“ pod Kasinem. V kavárně u koupaliště u trati F-1 jsem proměnil onen vyhraný pětifrank za šálek výborné kávy a štamprličku francouzského pastisu. Náhodní cestující z našeho autobusu ve mně pak viděli nějakého boháče, který si dovolil posadit se na tak frekventovaném místě na šálek kávy s pastisem….

Ve večerních hodinách jsme se pak všichni sešli nad Monte Karlem u botanické zahrady, kde jsme nastoupili do autobusu. Řidiči to vzali potom „horem“ odkud jsme měli nezapomenutelné pohledy na pod námi ozářené město, osvětlené koráby kotvící v přístavu…

Když jsme pak v pondělí po ránu vystupovali u prostějovského nádraží, ptal jsem se sám sebe, zda to byla skutečnost nebo sen…

Z cesty jsem měl tak krásné vzpomínky, že jsem si ji toužil ještě někdy zopakovat.

Stalo se tak dva dny před svátkem sv. Mikuláše v r. 1991. Využil jsem nabídky CK PTA (Cestovní kanceláře Prostějovské turistické agentury), která nabízela „last minute“ volná místa za neuvěřitelných 500,- Kč!!! To už jsem tam jel snad po třetí. Dal jsem tehdy dohromady partu asi 7 kamarádů. Ti mně demokraticky zvolili vedoucím výpravy a tak podobně jako před rokem jsem je provedl po krásných místech. V Barceloně jsme potkávali Mikuláše, poprvé v životě jsme obdivovali na ulicích stromy, na kterých právě dozrávaly mandarinky.  Nejen hlavní bulvár Ramblas, ale i další bulváry a paláce byly nádherně vánočně osvětleny. Poprvé jsem si dovolil vstoupit do areálu katedrály Sagrada Familia a dokonce jsem s několika odvážlivci vystoupali i do některé z dvanácti věží. Své přátele jsem dovedl na mě už známá místa, a tak jak je mým zvykem, při každé další návštěvě si oblíbená místa zopakuji a nějaké další přidám. Tak jsme navštívili gotickou čtvrt, Královské náměstí, Katalánské náměstí a dopřáli jsme si i luxus výjezdu výtahem „pod nohy“ Kryštofa Kolumba, odkud byl přenádherný pohled na osvětlenou Barcelonu.  V tomto roce ale už nejezdily ony stříbrné Karosy, ale už jsme jeli luxusním korábem zn. Volvo, které řídili opět moji známí zkušení řidiči prostějovského ČSAD, resp. FTL. Ti byli nejen výbornými řidiči, ale i stejně dobrými společníky a hostiteli. Na trase opět nechyběly výborné kostelecké párky, lahvová Plzeň, z videa se večer promítaly české bestselery Vesničko má středisková, či trilogie Marie Poledňákové.

Později tuto trasu absolvoval několikrát dokonce jako průvodce. CK PTA totiž díky ve Španělsku žijící Prostějovance paní Marcele Codinové pořádala snad jako jedna z prvních CK pobytové zájezdy do známého španělského letoviska Lloret de Mar. Sem se pravidelně pořádaly pobytové zájezdy. Doprava byla organizována podobně jako u linky do Barcelony. Při cestě tam jsem zájemce provedl k pamětihodnostem NICE a při zpáteční cestě pak po Monte Karlu nebo po švýcarské Ženevě – někdy se směry totiž střídaly. Takže povinná přestávka pro řidiče byla využita k seznámení se s těmito krásnými městy na pobřeží Středozemního moře příp. Ženevského jezera.

Dnes doba pokročila, lidé už nemají zájem cestovat autobusem. Dávají přednost buď vlastní dopravě nebo letecké. Já však na tyto cesty vzpomínám velice rád a mohu říct, že rád přijmu nabídku k autobusovému zájezdu, ať už jako klient či jako průvodce na mě známá místa. Jednak toho vidíme  mnohem víc, zpravidla se podaří vytvořit dobrou partu a užije se tak kromě poznání mnoha míst často  i trocha legrace. Velice rád také vzpomínám na zmiňovanou příjemnou posádku řidičů. Později kvůli zrychlení celé trasy byli na linku nasazeni tři řidiči a byla tak vypuštěna osmihodinová přestávka v Nice.

 

Krásný zbytek Adventu a požehnané vánoční svátky jakož i šťastný (třeba i cestovatelský) rok 2024 přeje všem čtenářům Václav z Václavovic

0