Z Lošťêc – Tak nejak dvakrát do roka se vêdávámê do Lošťêc k mistnimô řezbářovi Jaroslavô Benešovi. Bévá to na začátkô adventô a před Velêkonocema. A protože só Velêkonoce na krkô, vêdalê smê se do techto končên znovô.

Aji tentokrát nás netradični řeznář v bránce přêvital rôkê podánim s tém, že smê zas o neco starši. A skôtečně smê. Po tech pulrokách ten čas nejak leti… Ale kvulêvá sentiméntô smê nepřêjelê.

Na Květnó nedělô v kostele svatyho Prokopa přênesl k oltářô svoje velêkonočni křiže. Tê ôž dělá letos asi potřênásty. Ale jak řiká, furt se dá vêmêslêt neco originélniho, neco, co eště nebêlo. A aji mê za tê leta vimê, že každé z nich má neco do sebe, neco z nich prostě leze, co vás nejak oslovi, citite to negde v sobě, ê gdêž nende uplně popsat, co to je…

Svoje křiže nechce Jaroslav Benešu sekat, jak Baťa cvičkê. Záleži mô na tem, abê bêl každé jinači, a přê tem dêcky v nečim zajimavé. Což se mô rozhodně daři. Každé eště navic dostává do schránkê malé pergamen s ‚potvrzenim’, že bêl vêsvěcené, a provázi ho vzkaz v podobě Žalmô 117: „Lépe se utíkat k Hospodinu, než důvěřovat v mocné“! Jak řiká – platilo to gdêsê, a sténak to plati aji dneska.

Na lêpovy dřevo přetvořeny v ômělecky dilo se mužete mrknót TOŤ. A ešlê bôdete mět cestô přes Lošťêce, tož se mužete klidně aji zastavit.

0