Od nás – Iveta Slezáčkova bêla gdêsê konduktérkó, teda pruvodči ve vlakô, a potom pokladni na nádraži. To ale má fšecko pramálo společnyho ze slaměnéma zajicama, potažmo dalšima vyrobkama ze slámê, kery z jeji dilnê cestôjó minimálně po celé republice.

Jak je daleko cesta z nádraži do dilnê plné slámê? Řikala Iveta, že je to vcelkô jednodôchy. To člověk odende na mateřskó a pak skonči uplně negde jinde, než puvodně bêl. Ale zas pré tak uplná halôz to nebêla. Ve vyrobně slaměnéch věncu v Konicê dělala celé žêvot aji jeji maminka, tagže k temô daleko neměla ani Iveta. A dêž negdê před dvóma letama přêšla možnosť, abê si dilnô sama převzala, tož nebêlo co řešêt.

Do dneška se tam slaměná klasika v podobě věncu pochopitelně vêrábi, ale co je v této předvelêkonočni době asi eště věčim vyrobnim artiklem, só velêkonočni zajici. Tê pré začala dělat na přáni jedné známé a dêž ôž přêšla jak na to, bêlo bê škoda to nechat jenom přê jednym zajicovi. Dneska ôž to došlo až tak daleko, že je pomalô nestihá ‚rodit’. A dêž smê se zeptalê, gde nédál jeji zajic dorazêl, tak řikala, že slêšela neco o Austrálii, ale každopádně s jistotó muže řict Německo a dosť možná aji dalši destinace. A jednyho smê dostalê ê mê do naši redakce Furtovnikô :-).

Zajici se dělaji z ječmenné slámê a névěči, keryho zatim vêrobila, měřêl metr štêrêcet. Ale dêž ôž má člověk to ‚nou-hau’, možnosti só skoro neomezeny. Zajici ale nésó jedini zástupci faunê, keři v slámařské dilně přêcházijó na svět. Jako symbol Vêlêkonoc a jara se znovô na přáni známéch postila Iveta Slezáčkova takê do slipek.

Pro změnô v předvánočnim obdobi pak přêcházijó na řadô slaměny jehlanê co bê zpodobněni vánočnich stromku, kery si pak muže doma dozdobit každé sám podle teho, jak ôzná za vhodny.

Gdo ste tam eště nebêlê, mužete se TOŤ podivat na nejaky fotkê, kery smê tam pořidilê a protože smê pozvani na kafé, néni vêlóčeny, že se o ‚slaměné žêvnosti‘ Ivetê Slezáčkové zase negdê neco dozvite.

0