Nic lêdskyho nám s Filkó néni cêzi. A proto, dêž nám probleskl hlavó nápad, dat si kôs pečenyho bučkô, bêla to pak ôž jenom otázka cestê do nébližši masnê. A pak ôž honem dom, roztopit tróbô a čekat, jak to dopadne.

Ale řeknemê vám, bêlê to môka. Jak se ta vuňa tahla po barákô, jak se ten česnek s cebôló vêpikalê a čerstvé voňavé kmin se do teho zažiral, jak buček póštěl sadlo a nechávalo to pod sebó zlaťóčké vypek… noc co vám bôdemê vêkládat.

Čerstvé křôpavé chleba smê si k temô kópilê takê a za to, že smê se do čerstvyho teplyho bučkô pôstilê eště o jedenásti večir, se vubec nestêdimê. A mužemê vám řict, že takovy žrádlo je lepši, než gdejaké paták na spani.

A tož ešlê si nechcete jenom nechat dělat chôtě, ôděléte to zrovna tak a mê vám k temô přêpišemê básničkô, kerá vznikla né lóbancem od muzê, ale s mastnó hôbó nad kôsem bučkô:

• Ôpeklê smê buček v tróbě
• že v sobotô bôde oběd.
• Chôť je sviňa, bêla věči,
• žralê smê ôž v pátek večir.

To, co vidite na fotkách, je ôž jenom drôhá pulka od té prvni zežrané

0