Napadl prvni snih, ledaskeho to pochopitelně nasralo. Dêž smê ale bêlê děcka, nemuhlo bêt věčiho pokladô, než abê bêlo po prdel snihô. Takovy ôhelny prázninê mělê nepochêbně svojô poézijô, keró děcka v rodinách, gde topijó plynem nebo eletrikó, néspiš nedokážó docenit…!

To sem vám ale bêl včerá na véletě v trochô věči dědině, než je ta naša. A co vám tam nevidim. Děcka tam litaji s hrablem a metló, abê si odklôdilê napadené snih a muhlê jezdit po chodnikô na skejtbórdô. To je taková ta fošinka s kolečkama. To ôž mě bralê mrákotê. Teda né, že bêch je šil poôčovat, co se má dělat, dêž konečně napadá ta bilá hruza, ale nejak sem znejistěl. Asi ôž sô fakt staré chlap a patřim tak akurát do šrotô.

Nô ale je fakt, že tê děcka ôž dneska vijó o žêvotě prd. Než abê si odhrnôlê kôs ledô na brusleni, jedó na zêmák, a třeba vracet se po nocich za zpěvô pótnich pisni ze zábav a plesu z vedléši dědinê? To si objednaji rodičovské odvoz nebo si vezmó rovnó taxála na vêváženi prdeli. Co ôž…! Horši, co si bôdó za nejaké rok řikat, dêž se jim nebôde pozdávat, jak to vedó jejich potomci. Ale ve své zabedněnosti si ôž nedokážô představit, v čem se dá eště vic zlenivět.

0