Od Adélê Pališkové z Vrchoslavic – A tož né dêcky só hodê jenom kolotoče a krámkê s hovadinama. Ve Vrchoslavicách hodové víkend doplnilê o nedělni Odpoledne otevřenéch dveři na mistni fáře. A věřte – nevěřte, bêla tadê řeč aji o tem, jak se ve Vrchoslavicách šlihovica pálêla…

Ale to fšecko pěkně opořadě. Sami smê tam nebêlê, a tož vám to tadê dávámê, jak nám do Adéla Pališková z Vrchoslavic poslala. Smê rádi, že aji v tech končênách Prostijovska mámê svojô přiznivkyňô, kerá nám sem tam takê neco povi a napiše, co bêhmê sami ináč nezvědělê. Ôž to teda nechávámê jenom na ni. Počtite si, jak to v nedělšo odpoledňa na vrchoslavické fáře bêlo!

Odpoledne otevřených dveří na faře

Jak děti z Vrchoslavic vidí podzim v naší obci? Odpověď na tuto otázku dostali návštěvníci výstavy „Podzim ve Vrchoslavicích očima dětí“, která byla součástí „Odpoledne otevřených dveří na faře“ ve Vrchoslavicích v neděli 27.9.2015.

Organizátoři , tj. farnosti Vrchoslavice a ZŠ Vrchoslavice, využili příležitosti vrchoslavických hodů k uspořádání Odpoledne otevřených dveří na faře. Občané a hodovníci se  při nedělní procházce mohli zastavit na faře a prohlédnout si zrekonstruované prostory v přízemí, nově pořízená krbová kamna a ve 14 hod si poslechnout čtení  pověsti o tom, jak se ve Vrchoslavicích začala pálit kořalka, v podání Adély Palíškové. Příběh začínal slovy:

Možná vás, milí čtenáři, už někdy napadlo,  jak se to vlastně stalo, že lidi ve Vrchoslavicích začali hrušky do beček sbírat. Je na čase oprášit jednu prastarou povídačku. Mezi žijícími už není nikdo, kdo by ty doby pamatoval.  Snad jen nejstarší pamětníci můžou zalovit v paměti, jestli někdy jako děti neslyšeli v poli nebo u draní peří vyprávět  dospělé tuto příhodu.

Měla jsem štěstí. Jako asi desetiletá holka jsem, jako tehdy většina vrstevníků, trávila prázdniny na zahradě. Máte pravdu, moc velké štěstí jsem v tom neviděla. Ale nejdřív práce, potom zábava – to bylo heslo rodičů.  To štěstí bylo hlavně v tom, že jsem měla dědu. Moc toho v životě nenamluvil.  Ale co řekl, to si pamatuju dodnes. A tak  jedno parné srpnové odpoledne, kdy jsem místo povalování se na koupališti zase musela sbírat hrušky na slivovici, došel za mnou pod starou máslovku.  Zastavil se ve stínu, sundal čepici, otřel zpocené čelo a říká: „Tož co, jak to odsépá?  Dáme si hruzu?“, tak totiž říkával hruškám, a už křivákem zakrojoval do měkké dužiny obrovského žlutého plodu hrušky, vlastně hruzy, až mu sladká šťáva tekla po prstech.  Jadřinec přihodil do poloprázdného kýble a podal  mi šťavnatou  čtvrtku.  Když dojedl svůj díl, olízal si všechny prsty, aby ani kapka té slaďoučké tekutiny nepřišla nazmar.  Opřel se o rozpraskanou kůru stromu  a škrabaje si propocená záda o statný kmen, pomalu začal. „Šak už je to dlóho, co to tady začalo.“ A bradou ukázal na kýbl s hruškami. Nechápala jsem, o čem mluví, a tak pokračoval. „No co se to tajemstvi o slivovici mezi lidi dostalo…“

A jak to bylo dál?  To si vyslechlo na dvacet párů uší v prostorách vrchoslavické fary. Samozřejmě že  ochutnali  i produkt vypálený z jejích plodů a zakousli chleba namazaný čím jiným, než domácím sádlem. Při koštování se zavzpomínalo a pobesedovalo, tak jak se na hody patří.

Vstupní chodba fary byla vyzdobena výtvarnými pracemi dětí ZŠ Vrchoslavice. Pod vedením paní učitelek Balákové, Střížové a  Štarhové vrchoslavický potěr vytvořil kouzelné obrázky. Vrchoslavické dominanty se pod jejich rukama oblékly do kabátku z podzimních barev a proteplily chladné prostory starobylé fary. Poděkování, pochvalu a velkou jedničku s hvězdičkou si zaslouží nejen celá škola, ale i dobrovolníci kteří s organizací výstavy pomáhali.

0